V Teutoburské lese se navždy zhroutila snaha Říma ovládnout Germánii. Protože právě odtud se nakonec na Řím připravila záhuba, je poměrně lákavé uvažovat "co by bylo, kdyby". Nicméně ona bitva v Teutoburském lese je zajímavá sama o sobě. První římský císař Augustus považoval porážku za nejhorší ránu, která ho v životě postihla, v zoufalství tloukl hlavou do zdi a volal "Vare, Vare, vrať mi mé legie!"
Roku 9 n. l. ovládali Římané do jisté míry území na východ až k Labi. Místní germánské kmeny za Rýnem proti nim nicméně povstaly a pacifikovat je měl Quincilius Varus, velitel římské porýnské armády.
Tři legie (což spolu s pomocnými sbory obnášelo více než 20 000 vojáků) vytáhlo za Rýn. Nechali se však vést zrádným cheruským náčelníkem Arminiem, který předstíral spojenectví a zavedl Římany do neprostupných bahnitých končin u řeky Vesery – a pak se ztratil. Brzy se opět objevil s germánským vojskem (je otázkou, jak početným), Římané byli poraženi, organizovaný ústup se nezdařil a Varus spáchal sebevraždu. Zajatci byli obětováni germánským bohům, zachránili se jen nemnozí legionáři, aby přinesli zprávu o katastrofě.
Arminius poslal Varovu hlavu jako dar markomanskému králi Marobodovi, ale ten tento předmět zhnuseně odmítl a poslal dále do Říma (měl již s Římem v té době uzavřenou spojeneckou smlouvu), kde byla pohřbena – Arminius to Marobodovi nezapomněl a posléze se přičinil o zničení jeho říše).
Historikové a archeologové si dlouho lámali hlavu, kde vlastně Teutoburský les stál (rostl? :-)). Shoda panovala v tom, že kdesi v oblasti Vesery. Nyní převládá názor, že hledaným místem katastrofy je pohoří Wiehen, konkrétně úbočí hory Kalriese u Osnabrucku.
Jak to vypadalo na místě bitvy? Znovu se sem dostal v roce 15 římský vojevůdce Germanicus (synovec císaře Tiberia), když přivedl legie tam, kde "uprostřed planiny ležely kosti… a na kmenech stromů visely přibité lebky. V blízkých hájích byly kamenné oltáře, na nichž byli obětováni tribuni a setníci. A ti, kdo to přežili, vyprávěli, že na tomto místě padli legáti, tam byli vyrváni orlové a kolik bylo smrtících kůlů a které jámy byly kopány pro zajatce…" (Tacitus).
Gaermanicus dal kosti pohřbít. Ironií osudu bylo, že nedaleko byli však Římané od Arminia opět poraženi a jen tak tak se jim tentokrát podařilo probít z obklíčení a vrátit se za Rýn (přitom se dály takové věci, jako noční zjevení Varova ducha obklíčeným legionářům).
Tacitus popisuje i příčiny, proč se zde Římanům nedařilo v Germánii zvítězit: Legie nebyly uvyklé bojovat v lese a v bažinách, ve větru a dešti. Těžce naložení římští vojáci byli v bahně znevýhodněni oproti nelehko cestujícím Germánům. V bahně bylo obtížné stavět tábory, bitky se také rozpadaly do soubojů muže proti muži a legie nemohla předvést svoji strategickou převahu, barbaři byli obvykle početnější (což bývali i jindy, ale legie to doháněly lepší kvalitou výzbroje, strategií a výcvikem). Římané také nebyli zvyklí přesouvat se mimo silnice.
Nelze říct, že Římané již do Germánie nikdy nevstoupili. Posléze se jim podařilo porazit Chatty žijící na území dnešního Hesenska. Díky tomu ovládl Řím území mezi Dunajem a Rýnem a mohl vybudovat na hranici souvislé opevnění Limes Romanus.
Později Římané ještě několikrát pronikli při trestných výpravách na území Moravy i Slovenska a ostatně i řada místních vládců zde kralovala vlastně pouze se souhlase Říma – a občas dokonce platili tribut. Nicméně skutečné ovládnutí Germánie se již římské říši nepodařilo nikdy a rovněž u břehů Labe se již legie nikdy neobjevily.
(Zdroj: Anna Bauerová: Zapomenuté věky země Bójů, Nava, Plzeň, 1998)
(Vojtěch Zamarovský: Dějiny psané Římem)
Poznámka: obě chybky, na něž upozornili autoři komentářů, byly opraveny…
