Došlo k tomu právě před 80 lety. 4. listopadu roku 1922 narazili dělníci britského egyptologa Howarda Cartera při kopání v egyptském Údolí králů na první kamenný schod, den na to už bylo jisté, že jde o celé schodiště. 24. listopadu stáli Carter a jeho mecenáš lord Carnarvon před zdí s pečetěmi faraona Tutanchamona a tušili, že budou nejspíš prvními lidmi, kdo se za ni od chvíle faraonova pohřbu podívá.
Stalo se tak o den později. 25. listopadu roku 1922. To, co bylo za zdí, překonalo všechna očekávání. Bohatství Tutanchamonova hrobu dodnes vyráží dech.
Ale pojďme popořádku a představme si nejprve hlavního hrdinu slavného příběhu, Howarda Cartera. Slovo má Sylva Pavlasová, kulturní atašé velvyslanectví České republiky v Egyptě.
Howard Carter se narodil roku 1874 v Norfolku, vychováván a vzděláván byl v soukromých školách. Velice ho ovlivnilo to, že jeho otec byl malíř a kreslíř; specializoval se především na kreslení zvířat. Malému Carterovi dal velmi dobrou školu, takže se sám začal zajímat o kreslení; v oblibě měl pérovky a také akvarely. V tomto oboru dosáhl výjimečných kvalit a už v 17 letech byl na doporučení jedné přítelkyně egyptologů, lady Ahmerstové přijat do Společnosti na výzkum Egypta (Egypt Exploration Fund, britská společnost, založená v roce 1882. Měla zamezit ničení a vykrádání staroegyptských památek. V roce 1919 se přejmenovala na Egypt Exploration Society. Pozn. autor). Tady, pod vedením P. E. Newberryho, započala egyptologická kariéra Howarda Cartera. Právě s Newberrym přišel do Bení Hasanu a do Dér el-Berši, což jsou lokality, kde byly nalezeny hrobky úředníků ze Střední říše; Carter v těchto hrobkách dokumentoval reliéfy. Později pracoval ještě s W. M. Flindersem Petriem v Amarně a znovu s Newberrym v Dér el-Bahrí. Právě tam začal jeho zájem o západní nilský břeh u Théb a Carter se nadále zaměřuje na Údolí králů, kde začal počátkem 20. století pracovat pod vedením Američana Theodora M. Davise. (Davis dostal právě roku 1902 od egyptské vlády povolení k vykopávkám v Údolí králů. Kopal tu 12 let a objevil mimo jiné hroby Thutmose IV., Siptaha, Haremheba a mumii a rakev krále Amenhotepa IV.). Když Davis zemřel, navázal Carter na jeho výzkumy pod vedením a se sponzorskou podporou lorda Carnarvona.
Když Carter s Carnarvonem se svými výzkumy v egyptském Údolí králů začínali, všichni jim tvrdili, že dělají marnou práci. Motyky a lopaty archeologů a také zlodějů už dávno obrátily údolí doslova naruby. Carter a Carnarvon byli však jiného názoru. Nejen, že věřili ve svůj úspěch. Věděli dokonce úplně přesně co hledají. Hrob faraona Tutanchamona. S pátráním začali v roce 1917. Jak si ale mohli být jisti tím, že tam skutečně ta hrobka někde je?
Když Davis zemřel, byly jeho výzkumy ve stádiu, kdy se obecně předpokládalo, že se už v Údolí králů opravdu nic dalšího nalézt nedá. Během prvních desetiletí 20. století však bylo poblíž dosud skrytého vchodu do Tutanchamonovy hrobky nalezeno několik drobností, které přesvědčily jak Carnarvona, tak Cartera o tom, že ta hrobka někde poblíž být musí. Byl to především pohárek z fajánse se jménem faraona Tutanchamona, dále zlaté plíšky s vyobrazením Tutanchamona na voze a byla také nalezena rituální jáma, v níž byly pohřbeny balzamovací potřeby, rovněž označené Tutanchamonovým jménem. Je paradoxní, že když Davis objevil hrobku krále Aje a našel v ní nápisy se jmény Aje i Tutanchamona, jehož byl Aj nástupcem, byl přesvědčen o tom, že se jedná právě o Tutanchamonovu hrobku. Když v ní ale Carter později provedl revizní průzkum, zjistil, že se jedná o hrobku jiného panovníka. Toto zjištění ho ještě více podpořilo v dalším hledání skutečné Tutanchamonovy hrobky. Měl sice problém s tím, že lordu Carnarvonovi docházela trpělivost a také peníze, takže na přelomu let 1921-22 už nechtěl nadále sponzorovat žádnou expedici, ale díky Carterově výmluvnosti přece jen svolil k poslední sezóně. A ta přinesla kýžené ovoce. Jen několik dnů po zahájení expedice dělníci narazili na první schody, vedoucí do Tutanchamonovy hrobky.
Je takřka neuvěřitelné, že se tak stalo na místě, které si oba badatelé už v roce 1917 označili jako pravděpodobnou polohu hrobky. Různé vnější okolnosti, nerozhodnost, pochybnosti a také rozličné pokyny kolegů – odborníků však způsobily, že své kopání na tomto místě přerušili a vrátili se na něj až po pěti letech. A dobře udělali.
V hrobce se našla víceméně kompletní pohřební výbava – ani ona totiž neunikla pozornosti zlodějů. Bylo to ale nedlouho po pohřbu, takže kněží stihli znovu zapečetit hrobku a zajistit ji před dalšími pozdějšími vykradači. Mladý panovník Tutanchamon vládl velmi krátkou dobu a patří k nejméně významným faraonům Nové říše. Svou slávou ho předčili panovníci takových zvučných jmen jako byli např. Thutmose III., Ramesse II., Ramesse III. a další. Dnes je celá Tutanchamonova pohřební výbava vystavena v káhirském muzeu. Tato výbava sestávala z nejrůznějších věcí, určených pro faraonovu posmrtnou potřebu. Byly to nádoby s oleji, vodou a vínem, byly tam složeny i potraviny a také různé předměty a oděvy, které faraon používal za svého života. Dále tam byly předměty, vyrobené výhradně pro jediný účel – pro den smrti, kdy bude pohřební výbava slavnostně vnesena do pohřební komory a nebo přesněji do prostor, pro pohřební výbavu připravených. Ve výbavě byly i různé sošky sloužících, tzv. vešebtů, kteří se měli starat o panovníka po smrti, dále lůžka, rozložené vozy, luky, šípy, různé truhlice naplněné šperky, oděvy nebo plátnem. V hrobce byla pohřební komora se sarkofágem, kde v několika rakvích spočívalo tělo panovníka. Mimochodem – spočívá tam dodnes, a je to jediné tělo panovníka, které zůstalo do dnešních dnů na svém místě. V hrobce byly i další poklady, které se nacházely v místnosti, nazývané dnes pracovně pokladnice.
Tak zvaný Tutanchamonův poklad, který tvoří několik tisíc předmětů, počítáme-li zvlášť i drobné šperky, zaplňuje v Egyptském muzeu v Káhiře celkem 12 místností. Kromě už zmíněných věcí tam lze spatřit i nejrůznější trůny či křesla, ozdobné skříňky, amulety, hračky, toaletní potřeby a desítky dalších magických i užitkových předmětů. Veřejně přístupná je i samotná Tutanchamonova hrobka. I dnes v ní, jak už bylo řečeno, stojí sarkofág s pozlacenou rakví faraona, který panoval pouhých devět let. A řekneme-li, že "panoval", je to ještě dost nadnesený výraz. Na trůn totiž nastoupil jako devítiletý chlapec. Bylo to v pohnuté době náboženských sporů po smrti "kacířského krále" Amenhotepa IV., který zrušil kult Amona i ostatních egyptských bohů, nahradil jej kultem jediného boha Atona – Sluneční koule a přijal nové jméno Achnaton. Jeho smrt doprovázely dosud nevyjasněné okolnosti, stejně jako smrt jeho nástupce Smenchkarea, vládnoucího pouhé tři roky a koneckonců i samotného Tutanchamona, který pravděpodobně nastoupil na trůn po Smenchkarem. Má se za to, že všichni tito králové padli za oběť spiknutí, které proti nim zorganizovali kněží zavrženého boha Amona, jehož kult, spolu s kultem ostatních božstev, byl posléze v Egyptě obnoven. Mimo jiné i díky dvornímu hodnostáři Ajemu, oficiálnímu spoluvládci mladičkého Tutanchamona, za jehož krátkého života udělal Aj všechno pro to, aby se sám stal jeho nástupcem a králem obou egyptských zemí.
Tutanchamon však nejspíš zemřel přeci jen dost nečekaně (asi roku 1339 př.n.l.) a musel být proto narychlo pohřben do nedůstojně malé a nevyzdobené hrobky, s chudou a porůznu sehnanou výbavou. V souvislosti s tím si asi nejspíš nikdy nedokážeme ani představit, jaké obrovské poklady musely ukrývat hrobky jiných, skutečně velkých vladařů – Chufua, Thutmose III., Amenhotepa III. a nebo Ramesse II. Velikého. Nezbylo z nich nic.
A co Howard Carter? I těch "pár drobností" z Tutanchamonovy hrobky mu zcela změnilo život.
Carter se po zbytek života zaměřil už jen na zpracování Tutanchamonovy hrobky. Byť je to jen nevelký hrob, předmětů se v něm nalezla velká spousta a tak i pouhé zakonzervování, vynesení z hrobky na světlo a odeslání předmětů do káhirského muzea zabralo Carterovi celých pět let. Pak přišlo na řadu další zpracování. Carter vydal ve třech svazcích jakési "předzpravodajské" dílo, které bylo doplněno jeho kresbami a záznamy; počítal nicméně s tím, že sestaví ještě souhrnnou publikaci, která měla být velmi precizní a detailní. A tu bohužel už nestihl dokončit, protože v roce 1939 zemřel. Carterovu pozůstalost věnovala jeho dcera do Griffitova ústavu v Oxfordu. Všechny jeho rukopisy, nákresy, náčrty i malby jsou tu k dispozici badatelům, takže pokud někdo z egyptologů bude mít zájem dál zpracovávat Tutanchamonovu hrobku, má možnost sáhnout do původních pramenů, které jsou skutečně velmi přesné.
Hovoříme-li o objevu Tutanchamonovy hrobky, nemůžeme se nezmínit o takzvané kletbě faraonů. Smrt přiletí na rychlých perutích k tomu, kdo poruší faraonův klid, stojí prý na jednom z nápisů v hrobce. A skutečně. Pár měsíců po jejím objevu umírá lord Carnarvon. V té chvíli se věci chopili novináři a zveřejnili další strašidelná fakta. Už v den otevření hrobu uštkla kobra Carnarvonova kanára. V moment Carnarvonovy smrti prý zhasla v Káhiře všechna světla a jeho pes doma v Anglii v tutéž chvíli zavyl a zcepeněl. Carnarvonův mladší bratr zemřel náhle necelý rok po objevu hrobky. Do souvislosti s ní a kletbou faraonů byla kladena i četná další více či méně "záhadná" úmrtí. Například neočekávaná smrt rentgenologa Reida na cestě do Egypta, kde měl zkoumat královu mumii. Nedlouho po návštěvě Tutanchamonovy hrobky zemřeli i další lidé – mezi nimi A. C. Mace, člověk, který s Carterem otvíral královu pohřební komoru. A tak bychom mohli pokračovat. Egyptologové si však o kletbě faraonů myslí své. Včetně Sylvy Pavlasové.
Já se na to dívám trochu realističtěji. V hrobkách panovníků ani v hrobkách soukromých nebyl nikdy nalezen nápis, který by obsahoval nějakou kletbu k potrestání toho, kdo naruší klid zemřelého. Objevují se tam zato texty, které chrání tělo zemřelého a jeho duši před zničením a také formulky, které měly zahnat zlé duchy od prahu hrobky; v hrobkách lze nalézt i hieroglyfické značky, záměrně poničené takovým způsobem, aby to, co zobrazují, nemohlo škodit zemřelému – například přeseknutá zmije, škorpión s hlavičkou oddělenou od těla a podobně. Povídání o kletbě faraonů mělo svou živnou půdu v záhadných okolnostech, které údajně provázely objevení Tutanchamonova hrobu. Stalo se toho poměrně dost. Důvody mohly být různé. Když byla panovníkova mumie uložena do hrobu, byly s ní pohřbeny i obětiny. Mezi ně patřily potraviny a také rostliny, přesněji řečeno materiály organického původu, které mohly už tehdy na sobě nést nějaké bakterie nebo houby; ty se po zakonzervování a zapečetění hrobu v podstatě také zakonzervovaly a dále nerozvíjely, protože v hrobce bylo stálé klima.
V Egyptě je sucho a teplo a v hrobce panovaly podmínky, které neumožnily další rozvoj těchto organismů. Dnešní klima je samozřejmě jiné, než to tehdejší a vliv vzduchu a vlhkosti působí i na podmínky, které panují uvnitř hrobek. Takže je možné, že mohlo dojít k novému rozvoji bakterií. Ty pak, smíšené třeba s prachem, mohly být případně vdechnuty a slabším či subtilnějším osobám mohly uškodit. Tato hypotéza však nebyla ještě vědecky přesvědčivě potvrzena. Vraťme se proto raději zase zpátky na zem a řekněme si, že přestože několik lidí v průběhu asi patnácti let po objevu Tutanchamonovy hrobky zemřelo, vždy za to mohly nemoci, kterými tito lidé v době objevu už trpěli. Nebo třeba onemocněli důsledkem podchlazení. Hygienické ani lékařské podmínky v Egyptě nebyly v té době na takové úrovni, aby se mohli uzdravit. Nebyl také znám penicilin, takže nemoci, které se nám dnes zdají banální, mohly v té době představovat i smrtelné nebezpečí.
Jistý Herbert Winlock se dal už roku 1934 do počítání obětí tzv. kletby faraonů a vyšla mu zajímavá čísla. Ze šestadvaceti lidí, přítomných otevírání Tutanchamonova hrobu, zemřelo do roku 1934 celkem šest, na nejrůznější choroby. Samotný lord Carnarvon například na následky špatně ošetřeného bodnutí moskytem. Z dvaadvaceti lidí, kteří byli při otvírání faraonova sarkofágu zemřeli pouze dva lidé. Z deseti lidí, přítomných rozbalování královy mumie nezemřel před rokem 1934 nikdo. Carnarvonova dcera zemřela až v roce 1980, někteří další účastníci dokonce ještě později. Vyplývá z toho jediné. Existuje-li skutečně nějaká kletba faraonů, pak je dost nedůsledná.
A tím končí naše povídání o faraonu Tutanchamonovi, králi, o němž už jeho objevitel Howard Carter kdysi řekl: "Jedinou pozoruhodností v jeho životě bylo, že zemřel a byl pohřben". O stovkách panovníků pohnuté historie lidstva se však nedá říct ani to.
Tento materiál byl 10. 11. 2002 vysílán v magazínu Českého rozhlasu Sever – Planetárium (každou neděli mezi 9. a 10. dopolední)
Text se svolením Planetaria převzat z webové podoby magazínu na http://www.rozhlas.cz/sever/planetarium.
