Většina lidí si bez problémů dokáže zapamatovat maximálně sedmimístné číslo. Takže si vezmeme následující pokus. Dobrovolníkovi sdělí, že se účastní výzkumu dlouhodobé paměti. Dostane za úkol si zapamatovat 7místné číslo. Pak má přejít chodbou do nějaké vzdálenější místnosti a tam číslo zopakovat. Cestou je mu ještě nabídnuto malé občerstvení, může si vybrat mezi čokoládovým dortem a ovocným salátem.
Pak se stejný pokus udělá s dobrovolníky, kteří ale mají za úkol si zapamatovat čísla o menším počtu cifer. Všichni byli „obelháni“, ve výzkumu nejde totiž o paměť, ale o vliv zahlcení mozku na rozhodování. Kdo volil častěji čokoládový dort? V průměru první skupina.
Předpokládejme, že ať už je relativní obliba čokoládový dort vs. ovocný salát jakákoliv, lidé se silou vůle budou snažit spíše o posun této preference směrem k salátu (zdravější, nejde na tloušťku…). Co tedy měříme, je, co nám zahlcení mozku udělá s vůlí. Zatížený/přetížený mozek už nedokáže naše impulzy ovládnout, podlehneme pokušení. Nedokážeme odložit potěšení. (Poznámka: může být, že se za námahu také prostě odměníme, tento mechanismus ale kniha nepopisuje.)
Podle Lehrera jsme zahlceni mnohem častěji, než si uvědomujeme. „Přetížení“ se nemusí dostavit zdaleka jen v důsledku nutnosti si pamatovat čísla. Prefronální kortex začne být vystrašený. Jakmile se přetíží, výrazně ale vzroste pravděpodobnost, že se budeme rozhodovat „chybně“ – ve smyslu jinak, než bychom chtěli v normálním stavu.
Zdroj: Jonah Lehrer: Jak se rozhodujeme, Dokořán 2010
Zcela nevážná poznámka na okraj: Za předpokladu, že o nás potenciální partner má zájem, ale z nějakého důvodu se drží na uzdě, se tedy nabízí sváděcí finta – zahltit mu mozek. Nutit na schůzce toho druhého zapamatovávat si sedmimístná čísla. Nějaký dobrovolník, který tuto metodu v zájmu vědy otestuje?
