První materiály používané ke psaní – kámen, hliněná tabulka nebo papyrový svitek – neumožňovaly vytvářet nic na způsob knihy. Papyrové svitky šly sice svazovat k sobě, ale na listování sem a tam a převracení stránek byl materiál příliš křehký. Hliněné tabulky by se teoreticky mohly navlékat na nějaký otočný systém umožňující „listování“, tento postup se však ve starověku nepoužíval.
Jednoduše skládat, svázat či rozřezat na požadovaný formát bylo možné až pergamen nebo velín (oboje se vyrábí z kůže). Pergamen se začal poprvé používat (jak jinak) v Pergamu ve 3. stol. př. n. l. Historka o tom, že byl vynalezen během soupeření mezi vládcem Pergama Eumenem a egyptskými Ptolemaiovci o prestiž nejlepší knihovny, kdy egyptský vládce zakázal vyvážet papyrus, se však nejspíš na pravdě nezakládá. Použití pergamenu je totiž starší než doba vlády obou panovníků zmiňovaných v příběhu.
Pergamen pak dominoval evropským knihám až do zavedení papíru ve 12. století. Knihy-kodexy vytvořené z pergamenu umožňovaly snadné listování, přehledné členění (kapitoly začínající na nových stránkách) i jednoduché oddělení textu od dalších údajů (poznámky na okraji). Nakonec kniha umožňovala pojmout do jednoho předmětu i mnohem více textu než svitek (Ílias se běžně zapisovala třeba na 24 svitků). Na druhé straně bylo možné vyrábět i knihy maličké, doslova kapesní – ve středověku se takto rozšířily hlavně sbírky modliteb.
V prvních stoletích našeho letopočtu se v římské říši knihy co do formátu de facto standardizovaly (podle toho, kolikrát se „normalizovaný“ pergamen přeložil). Miniaturní knížky začaly být ceněny ani ne tak pro svůj obsah, ale spíše řemeslné provedení. Objevily se i první edice těchto knížek, především básní, které se v knihovnách umisťovaly vedle sebe.
Posléze pergamen vytlačil i voskové tabulky, které se v Řecku od archaického období používaly pro poznámky a zprávy soukromého charakteru. Taková vosková tabulka byla na rozdíl od papyru levná a opakovaně použitelná, s pergamenem se však svými vlastnostmi srovnávat nemohla (i přes řadu triků, třeba vyvýšené okraje, které měly bránit nechtěnému smazání).
Zdroj: Alberto Manguel: Dějiny čtení, Host, Brno 2007
Poznámka: S trochou nadsázky – současné monitory de facto neumožňují pořádné „listování“ podobné knize. Daly by se chápat jako návrat ke světu papyrových svitků, které šlo také procházet pouze jinak než knihu?
Viz také:
Svitek, kodex, kniha: Specifika středověku
