Jako oficiální příčina úmrtí (Ignáce Semmelweise v ústavu pro choromyslné) byla uvedena „mozková paralýza“, neměl tento termín ani tehdy žádný obsah. Diagnostické shrnutí po pitvě uvádí, že byla zjištěna „cerebrální atrofie“ a „chronická hydrocefalie“ (tedy atrofie a vodnatelnosti mozku), ale tato pozorování byla učiněna pouhým okem, a tak se nedá odhadnout, co tím měl autor zprávy přesně na mysli. Navíc jádro zprávy říká něco trochu jiného. Uvádí, že atrofie postihla přední laloky, ale o vodnatelnosti se nemluví; zmiňuje jen „malé množství čirého séra“ v obou mozkových dutinách. Žádný vzorek tkáně nebyl podroben mikroskopickému zkoumání. Výsledkem těchto nejasností je fakt, že po celé století bylo nejoblíbenějším tématem semmelweisovských badatelů stanovení diagnózy jeho mozkového syndromu. Převážná většina z nich se přikláněla k názoru, že původcem byla syfilis.
Když jsem v roce 1977 začal se studiem života tohoto nebohého průkopníka lékařské vědy, neseděly mi projevy jeho bizarního chování s tím, co jsem věděl o třetím stadiu syfilidy. Požádal jsem o pomoc Eliase Manuelidese, v té době ředitele neuropatologie na Yaleově univerzitě. Sdělil jsem mu pouze, kolik bylo pacientovi let, že zemřel v polovině 19. století a jaké příznaky provázely poslední roky jeho života. Na základě dostupných informací došel doktor Manuelides k přesvědčení, že diagnóza syfilidy je chybná. Za mnohem pravděpodobnější pokládal nemoc, která byla popsána až v roce 1907 – Alzheimerovu presenilní demenci. To přesně souhlasilo s mým dosavadním zjištěním. Obzvláště přesvědčivý charakteristický průvodní znak této nemoci – prudké projevy stárnutí patrné na pacientovi v průběhu pouhých čtyř let – jsem objevil až později.
Zde je na místě malé vysvětlení. Doktor Manuelides vypracoval diagnózu déle než rok před odhalením, že Alzheimerova choroba – do té doby mylně považovaná za bílou vránu, která postihuje jen lidi středního věku a mladší – postihuje staré lidi mnohem častěji a je také rozšířenější, než se předpokládalo. Jako student medicíny jsem se o ní v roce 1950 dočetl v učebnici patologie, jež čítala 1 400 stran, pouhé čtyři věty. Tehdy se o ní psalo jako o presenilní atrofii, jež byla považována za zvláštnost, a kladl se důraz na její odlišení od častější senilní atrofie. Nedlouho po mém setkání s doktorem Manuelidesem se zjistilo, že jde o dvě formy téže nemoci. Presenilní forma se skutečně vyskytuje zřídka a bývá provázena vnějšími projevy rapidního stárnutí. Téměř s jistotou můžeme říci, že právě ona byla příčinou demence, jež postihla Ignáce Semmelweise.
Tato diagnóza, ať už jakkoli přesvědčivá, nevysvětluje jeho chování před vznikem choroby: dlouhé odklady sepsání publikace, jeho náhlý útěk z Vídně do Pešti, změny osobnosti, jež byly pozorovány deset let předtím, než je mohly vyvolat organické změny v mozku, naprostý nedostatek taktu, který mu bránil v dosažení cílů, jež si vytyčil jako šéf porodnice, i útočnost, s jakou se pouštěl do sporů s skeptickými nebo vzdorovitými podřízenými, naprosté ztotožnění se s Lehre, kdy každou její kritiku vztahoval na svou osobu. Nevysvětluje ani sebezničující houževnatost, jež se prolínala veškerými jeho rozhodnutími i skutky po roce 1847.
Soubor mýtů, jež se o Semmelweisově životě tak dlouho šířily, z něj učinil symbol osamoceného bojovníka, jenž útočí proti ignoranci a aroganci nadřízených a proti němuž se spikli všichni medicínští hodnostáři poloviny 19. století. Z mýtu vyplývá, že Semmelweis jako jediný chápal celý dosah své veliké pravdy, kterou nabízel světu. Ta však natolik ohrožovala pozice mocných, že žil v trvalém rozporu s vládnoucími osobnostmi své doby a spořádaným vědeckým světem, který představovaly. Spikli se proti němu, nejprve ho vypudili z Vídně a štvanice pokračovala, dokud nepřišel o rozum. Zemřel mučednickou smrtí, stal se obětí nemoci, proti níž s tak nekonečnou odvahou a nezištností po celý život bojoval. To dodalo vyprávění o jeho životním příběhu konečnou dramatickou tečku.
Pravda je, že osamocený boj si zvolil sám. Semmelweisovi zastánci pocházeli z řad vznikající elity vídeňské medicíny a naprosto mu důvěřovali. Tím, že je opustil, přišel o nejdůležitější oporu svého snažení – ztratil vlivné spojence. Další už získával těžko, a není divu. Sotva mohl dostat na svou stranu člověka, o němž vykřikoval do světa, že je neschopný a nekvalifikovaný. To vskutku není nejlepší přesvědčovací metoda. Čím víc neporozumění a odporu se proti němu zdvihalo, tím víc se bránil a svými výbuchy nabubřelé sebechvály si znepřátelil i ty, kteří by za jiných okolností jistě věnovali pozornost jeho argumentům, které jim nakonec vmetl do tváře v Etiologii a v otevřených dopisech. Zkrátka – největšího nepřítele měl sám v sobě.
Tímto prohlášením bychom mohli téma uzavřít. To hlavní jsme řekli, a tak bychom po hlubších příčinách sebezničujícího chování ani nemuseli pátrat. Ale vynořily se nové stopy a přímo vybízely k dalšímu prozkoumání. A došel jsem už tak daleko, že by bylo hodně těžké bádání ukončit.
Stejně těžce bychom se bránili závěru, že se Ignác Semmelweis po celou dobu své lékařské kariéry považoval za outsidera. Vídeň, a zvláště pak Všeobecná nemocnice, byla přístavem cizinců, kteří do této lékařské Mekky přicházeli ze všech koutů celého mocnářství. Mnozí se s novým prostředím sžili osobně i profesně a dosáhli význačných výsledků. Mezi takové patřili Rokitansky a Skoda z Čech nebo Kolletschka a Hebra z Moravy. Ti všichni si ze svého rodného jazyka přinesli akcent, ale pořád to byl jen akcent. Žádný z nich nemluvil budínskošvábským dialektem, který byl tak odlišný, že kdekoli mimo vlastní území působil jako pěst na oko. A Semmelweis měl ještě další jazykový problém, dokonce ve své rodné zemi. V zemi minorit, kde být Maďarem znamenalo nejvíc, nikdy nezvládl maďarštinu na sto procent. V roce 1876 publikoval Theodor Billroth práci Lékařské vědy na německých univerzitách, a v kapitole „Studentské typy“ pečlivě vyčlenil „Němce, Italy, čistokrevné Maďary a Slovany“ jako preferované skupiny. Pan dvorní rada neopomněl zdůraznit, že „maďarští Židé mají mezi vídeňskými studenty nejhorší pověst“. Z toho se dá odvodit, že Semmelweis – Maďar se jménem, jež se dá považovat za židovské –, nesl ještě další stigma a bolestně si ho uvědomoval. Každopádně ať už žil ve Vídni nebo v Pešti, všude si musel připadat jako cizinec. Vyjadřoval se neobratně slovem i písmem, a proto se nemůžeme divit, že tak dlouho váhal svěřit papíru obranu své Lehre.
Příběh Ignáce Semmelweise je příkladem naplnění vlastního proroctví. Sám na sebe pohlížel jako na neobratného nehezkého cizince nesprávného původu, který mluví nesprávným dialektem a porodníkem se stal jen proto, že byl odmítnut na prestižnějším místě. Zkrátka a dobře, odvěký outsider bušící na vrata akademického Pantheonu, jehož nebyl hoden. Ani nesmírně cenný objev, ani podpora kolegů a přátel nedokázaly vyvážit jeho nepřiměřené sebepodceňování. Jak v psychopatologii často vídáme, tato vlastnost může jít ruku v ruce s pravým opakem: vzrůstající megalomanie a vztek vyvrcholily v ničivém hurikánu velikášství a nakonec ho smetly do záhuby.
Semmelweisův útěk do Pešti se dá posuzovat jako téměř vědomý krok na cestě k sebezničení. Získání profesorského místa na uznávané Vídeňské univerzitě se neslučovalo s jeho podvědomým vnímáním sebe sama: utekl zpátky do Uherska, jež mu nabízelo bezpečí domova, a přinutil se uvěřit tomu, že byl odmítnut, neboť tak našel omluvu svého útěku. Jen těžko můžeme odhadnout, jakou roli v tom všem hrála poměrně nedávná smrt jeho matky a nedlouho potom i otce.
Usilovnou prací, okořeněnou špetkou geniality, dosáhl Semmelweis velkého objevu a ocitl se mezi nejjasnějšími hvězdami vycházejícími na nebi rakouské medicíny. Zatímco ostatní se v třpytivém intelektuálním prostředí pohybovali lehce a stali se součástí elity, on sám se mezi ně nikdy nedokázal vmísit. Cítil se nezpůsobilý ke psaní i k veřejným projevům. I když měl vítězství na dosah, jeho vnitřní koncept neobratného outsidera zvítězil. Urážku, která byla v podstatě nevýznamná, využil jako záminku k útěku ze světlem ozářené arény v okamžiku, kdy stačilo ještě chvíli bojovat, uspořádat pár dobře připravených laboratorních pokusů, a dosáhl by uznání coby jeden z nejlepších evropských klinických objevitelů. Jeho přátelé a zastánci zůstali jako opaření. Nechápali, že to, co pokládali za zradu, bylo v podstatě činem zoufalé uražené pýchy vnitřně nejistého muže, neschopného učinit poslední krok, jenž by ho přivedl k pozici oslavovaného vídeňského profesora.
Útěk do Pešti nejenže nevyřešil žádný problém, dokonce přinesl další. Poplatný vlně maďarizace chodil Semmelweis na přednášky i na kliniku v maďarském národním kroji, ale přesto zůstával outsiderem; bezpochyby si uvědomoval, že pro Maďary je Němec, a pro Němce jen druhořadý Maďar. Přestože aplikace jeho teorií v Pešti znamenala veliký úspěch, nedokázal přijmout žádnou kritiku – jen ho utvrzovala v pocitu, že vítězství je nedosažitelné a pád je nevyhnutelný. A nakonec pod vlivem vzrůstající duševní nemoci, zčásti podmíněné fyziologicky a zčásti vyplývající z jeho téměř vědomého sebeobětování, zaútočil slepě a zuřivě – jako Miltonův Samson Agonistes – na pilíře odporu ke své Lehre a pokusil se zničit ty, jež pokládal za své zapřísáhlé nepřátele. Bohužel si neuvědomoval, že to přivodí jeho vlastní zkázu. Když bylo po všem, na bitevním poli zůstal ležet jen Semmelweis. Chrám odporu zůstal stát nedotčen.
Mnozí Semmelweisovi životopisci přirovnávají jeho životní příběh k aischylovským tragédiím, v nichž je hrdina zničen zlovolnými bohy – silami, jež nijak nedokáže ovládnout. Jeho život však spíš připomíná dramata Sofoklova, kde je hrdinův osud určován nikoli boží mocí, ale jeho zásadním vnitřním rozporem. Drama Ignáce Semmelweise spočívá v tom, že se stejnou svéhlavostí, s jakou došel ke své pravdě a s jakou chápal své poslání, se vydal všanc tragickému osudu, na němž se sám podílel. Jako by autorem byl sám Sofokles, včetně řeckého hymnu umírajících matek: velký hrdina, velká pravda, velké poslání, a nakonec bláznivý let zanícené nadutosti, vrcholící zmarem a zánikem. Hrdinovu prohru nezpůsobili bohové – profesoři porodnictví; náš hrdina si ji zosnoval sám.
…
Stačilo málo. Kdyby Ignác Semmelweis jedinkrát požádal kolegu Josepha Hyrtla, aby pod mikroskopem prozkoumal kapičky hnisu z těla zemřelé rodičky, zjistil by, že se hemží stejnými mikroorganismy, jaké později spatřil Lister v hnisajících ranách. Vyšlo by najevo, že ony „neviditelné organické částečky“ jsou bakterie. Záblesk génia, který dovolil Semmelweisovi jeho překvapující poznání, byl ve svých důsledcích nevypočitatelný. Stejně nevypočitatelná byla síla zarputilé slepoty, jež ho zastavila na tomto krajním bodě, za nějž nebyl schopen jít.
—úryvek z knihy
Sherwin B. Nuland
Špinavé ruce
Mikrobi, horečka omladnic a podivuhodný příběh Ignáce Semmelweise
kniha právě vychází v nakladatelství Dokořán
Překlad Marta Jakešová, cca 220 stran, asi 250 Kč, ISBN 80-7363-002-8
Anotace vydavatele:
Ruce lékařů přinášejí úlevu od nemocí a strádání. Někdy však také přinášejí smrt. Šokující příběh jedné z nejostudnějších epizod historie lékařské vědy nás zavádí do evropských nemocnic ve 40. a 50. letech 19. století, zejména do Všeobecné nemocnice ve Vídni, kde tehdy pracoval mladý lékař maďarského původu Ignác Semmelweis. Odmítl se smířit s kuriózními vysvětleními horečky omladnic, jaká předkládaly největší kapacity tehdejší medicíny, a přímočarou analýzou prostých pozorování našel skutečnou příčinu. Proč trvalo medicíně desítky let, než jeho jasné a logické vysvětlení přijala? Proč musely zbytečně zemřít tisíce matek?
