***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Zaměníte spíše F za E (tedy podobnost dle tvaru) nebo D za T (podobnost na základě výslovnosti). Ještě jinak řečeno: Ukládáme si v paměti písmena a slova jako zapsané texty, nebo ve vazbě na konkrétní zvuky?
V Conradově experimentu dělaly osoby chyby na základě zvukových záměn, např. F za S (experiment se konal v angličtině, kde jsou obě hlásky navíc spojeny přes výslovnost „th“). Zde je třeba zdůraznit, že dobrovolníkům byla písmena promítána, nikoliv čtena. V paralelně probíhajícím „čtecím“ experimentu byl výsledek podobný, reprezentace v paměti je tedy do určité míry nezávislá na způsobu přijetí informace.
(Zdroj: Robert J. Sternberg: Kognitivní psychologie, Portál, Praha, 2002)
Trochu jinak však krátkodobá paměť funguje u celých slov. Zde je slovo reprezentováno ani ne tak zvukem, ale spíše sémanticky, tedy svým významem, respektive obecným, na konkrétním jazyce do značné míry nezávislým pojmem. Budete-li si mít zapamatovat nějaká slova, „uřekneme“ se spíše tak, že zvolíme synonyma než slova zvukově podobná – tedy namísto „háj“ řekneme spíše „les“ než „máj“.
Na tomto poli existují však výsledky poněkud protichůdné (sám Sternberg například uvádí, že i slova jsou za určitých podmínek kódována akusticky). Sémantické kódování je ovšem naprosto dominující pro paměť dlouhodobou. Samozřejmě si nepamatujeme slova jako zvuky, dokonce si obvykle nepamatujeme ani konkrétní slova jako taková, ale jejich smysl. To je třeba podstatou učení (nikoliv memorování). Pokud se vás někdo zeptá, zda jste se někdy setkali s vepřem, nesplyne vám to s pepřem, ale spíše budete v paměti hledat položku „prase“.
