pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Těsný vztah člověka a tresky stál s trochou nadsázky za celou řadou dějinných proměn a zvratů…
V 8. století církev prohlásila, že ryby jsou přípustným postním jídlem. Otevřela se tím cesta ke vzniku nového „průmyslovému“ odvětví, lovu tresek a ke všem s tím souvisejícím změnám. Půstů bylo tehdy mnohem více, než se z dnešního pohledu zdá (v pravoslavných oblastech byla jeden čas postních dokonce většina dnů), kromě dlouhého období kolem Vánoc a Velikonoc také každý pátek…
Sušené solené tresky měly na rozdíl od jiných ryb či mořských savců výhodu v tom, že déle vydržely, v případě dobrého skladování až dva roky. Nejednalo se sice o žádnou lahůdku, před jídlem se oplachovaly vodou nebo jinou tekutinou, ovšem v postní době… Navíc šlo o zdroj celkem hodnotných bílkovin (po vysušení zůstal téměř čistý protein), což ve společnostech, kde základem strany bylo obilnářství, rozhodně nebylo k zahození. Tresky byly málo objemné a přenosné, mohli se jimi živit námořníci i vojáci na válečném tažení.
Tresce obecné se daří ve vodě od 2 stupňů Celsia a její výskyt tedy ve středověku kopíroval klimatické proměny. Během „malé doby ledové“ od 14. století byl přesun tresek zřejmě jednou z příčin zániku vikingského osídlení v Grónsku. Navíc přesun tresek od evropských pobřežních vod (ve 12. století byly centrem jejich lovu Lofoty, později zde však tresek například u norských břehů ubylo) vedl k tomu, že rybáři a námořníci postupně měli důvod plavit se na otevřené moře a zdokonalovat stavbu plavidel. Od 12. století začali skandinávským rybářům tresek konkurovat Angličané a Baskové.
Ve 14. století se již Angličané a Baskové vydávali za treskami hluboko do otevřeného oceánu. Holanďané zkonstruovali v té době větší lodě zvané buss, které umožňovaly zpracovávat úlovky přímo na palubě. Tím se značně prodloužila doba, po které mohla loď lovit, aniž se bylo třeba vracet do mateřského přístavu (například celé léto). Angličané v té době vyvinuli svůj člun – dogr, jehož vysoká a špičatá příď umožňovala brázdit i po vysokých vlnách; plavba z Anglie k Islandu se tak při dobrém počasí zkrátila na týden.
Podmínky na těchto lodích byly ovšem stále poměrně tristní; i když pomineme riziko utonutí, dost hrozné asi bylo, že tehdejší pravidla zapovídala rozdělávat na lodích oheň. I mimo zimní období se teploty v severních mořích blížily bodu mrazu, posádka byla také věčně mokrá. Na druhé straně život rolníků v té době byl také velmi obtížný.
Lov tresek kolem Islandu narážel ovšem na určité problémy (požadavky dánského krále) a bylo třeba se přesunout dál. Dá se předpokládat, že angličtí a baskičtí rybáři tak znali pobřeží Labradoru už před Kolumbem, protože do této oblasti se už v polovině 15. století vydávali právě za treskami, tyto vědomosti však byly střeženy jako obchodní tajemství. V roce 1497 však informace „unikla ven“ a John Cabot se plavil k břehům Severní Ameriky – ovšem ani ne tak kvůli treskám, ale protože současně začalo pátrání po severozápadní cestě do Indie.
Angličané i Baskové krátce poté již Labrador běžně navštěvovali a během léta na pobřeží zpracovávali ryby, ale nezůstávali zde přes zimu. To se ve větší míře změnilo až s příchodem puritánů do Ameriky…
Zdroj: Brian Fagan: Malá doba ledová, Academia, Praha 2007
Poznámka: tresky jsou jistě svou významnou dějinnou úlohou krajně potěšeny.
