Autoři knihy „Věštění a prorokování v archaických kulturách“ se v zásadě snaží u věštebných technik oddělit vlastní věštění a prorokování. Hlavním rozdílem je stav věštce/způsob získání předpovědi.
Vlastní věštění bylo v mnoha kulturách spíše systematizovanou „racionální“ naukou, jejíž metodičnost v mnohém připomínala současnou vědu (tedy až na falzifikaci hypotéz). Věnovali se mu příslušně školení odborníci, bylo se mu možné naučit, existovaly příslušné návody, tabulky… Naopak prorokování odpovídá spíše inspiraci božstvem, jakémusi přímému vhledu, který se často odehrával v transu/vytržení. Prorokem v tomto ohledu mohl být de facto kdokoliv, bez oficiálního úřadu, školení, vzdělání i vazby na stávající společenské struktury.
Autoři jednotlivých příspěvků diskutují, nakolik je toto rozdělení oprávněné pro jaké kultury. Například Starý zákon věštby zapovídá, některé z „proroků“ však zařazuje do svého kánonu. V archaické Sýrii bylo naopak prorokování čímsi podezřelým a statut věštců odpovídal prestiži vědy v současnosti. Ve starověkém Řecku a Římu sice podobné rozdělení zastává Platón i třeba Cicero/Kato, ale je otázkou, do jaké míry platilo univerzálně.
Zajímavá je pak situace u starých Germánů. Ze zpráv antických autorů vyplývá velká vážnost, které se u nich těšily vědmy. Totéž platí pro staroseverskou slovesnost, pokud ovšem pojednává o mytických časech/postavách. V historickém období však došlo k posunu a proroci/vědmy zcela ztratili sociální prestiž a stali se spíše předmětem pohrdání a posměchu. Na jednu stranu je zde „mytologická“ Vědmina píseň a řada zpráv antických autorů o tom, jak vědmy dosáhly i politické moci a Římané s nimi vcházeli v interakce. V historických eddických písních je označit někoho za vědmu naproti tomu urážka srovnatelná s vampyrismem či bratrovraždou. Objevuje se zde přímo varování, aby se vědmám/prorokyním nedůvěřovalo. Vědmy jsou spíše na úrovni jakýchsi podivných santusáků, kteří (které) procházejí krajem a nabízejí své služby komukoliv, kdo je za to pozve na hostinu. Jejich sociální statut je velmi nízký. Vědmina píseň čerpá inspiraci od božstev, v historické době je inspirace přičítána spíše démonických bytostem, pokud není vše rovnou prohlášeno za nesmysl/podvod.
Kde mohou být příčiny této tak výrazné změny? Podle všeho nikoliv příchod křesťanství, znevážení vědem totiž předchází změně náboženství. (Taktéž se sotva jedná o nějaký „přechod k patriarchátu“.) Spíše se zdá, že ve vikinské době plné nejistot došlo k příklonu k racionalismu, který předcházel přijetí křesťanství. Podle Jiřího Starého se v nejisté a násilné době bylo třeba spoléhat na vlastní síly, na moc zbraně, vůli a chladný rozum spojený s obyčejnou předvídavostí (potřeba vytušit zradu apod.). Věštba či třeba výklad snů byly za těchto okolností chápány jako nespolehlivé, jak o tom svědčí řada rad slavných osobností vikinské doby.
Zdroj: Věštění a prorokování v archaických kulturách, kolektiv autorů, Herrmann a synové, Praha 2006, kapitola od Jiřího Starého o starých Germánech
Poznámka:
– Popsaný přístup k celému fenoménu je velmi zajímavý. Různé rituály, věštění a prorokování se totiž jindy dávají do souvislosti s nejistotou doby, kdy budoucí události stejně nešlo rozumně předvídat a bylo psychologicky přijatelnější mít alespoň nějaké vodítko, než existovat v totální nejistotě. Zdá se, že u severských Germánů došlo na počátku středověku k opačnému procesu.
– Zvláštní je, že „technického“ způsobu věštění se tato nedůvěra/klesající prestiž dotkla v menší míře než věštění „inspirovaného“.
