Samozřejmě, že změny teploty sem a tam nastávaly i v dalším období (viz třeba termín „malá doba ledová“), nicméně glaciál se ve srovnatelné míře prozatím nevrátil. Jak se zde již několikrát psalo, možná, že s tehdejším klimatem pohnuli naši předkové. Nyní tedy konkrétněji, jak k tomu mohlo dojít.
Kolem roku 9000 př. n. l. dosáhla koncentrace metanu maxima. Tento trend zhruba kopíroval vývoj v předcházejících obdobích (střídání teplejších a chladnějších fází), jak vyplýval ze změn intenzity dopadajícího slunečního záření. Následovat měl pokles ústící do další chladné fáze – metan je skleníkový plyn, který v tomto ohledu svým účinkem mnohonásobně převyšuje proklínaný oxid uhličitý.
Mechanismy, které autor níže uvedeného zdroje předpokládá, jsou poměrně komplikované – koncentrace metanu měla klesat, protože pokles intenzity slunečního záření měl způsobit snížení intenzity tropických letních monzunů a s tím i snížení (v důsledku vysychání) tropických mokřadů. A z mokřadů se právě uvolňuje metan.
Po roce 9000 př. n. l. tento trend fungoval očekávaným způsobem, pak se ale mezi lety 4-3000 př. n. l. změnil. Koncentrace metanu začala opět růst. Jak se zde již psalo, odpovědná jsou za to zřejmě především rýžoviště.
Jistě je třeba prozkoumat i řadu dalších možností. „Přirozené“ tropické mokřady mohly na změnu intenzity slunečního záření začít reagovat jinak než v minulosti, to se však nepotvrdilo (ostatně to tak i působí – klima se vysušovalo, např. Arábie a Severní Afrika za posledních 10 000 let vyschla). Takže tropických mokřadů ubývá.
Co mokřady severské? Zde sice rašeliniště v posledních tisících letech stále vznikají a oblast nijak netrpí suchem, nicméně i tento vliv se podařilo odrušit. A to sice analýzou metanu uvězněného v puklinkách ledu v Antarktidě a Grónsku. (Z časového vývoje koncentrací lze určit, zda zdrojem metanu jsou spíše tropy nebo studená oblast – to protože na jižní polokouli chladné mokřady téměř nejsou; čím menší rozdíl, tím více metanu se vytváří jinde než na Sibiři nebo v Kanadě.)
Nárůst koncentrace metanu odpovídá asi hlavně přechodu od pěstování rýže „nasucho“ k zavodňovaným rýžovištím. K tomu v jihovýchodní Asii a v jižní Číně ve větší míře docházelo určitě již kolem roku 3000 př. n. l.
Samozřejmě podíl mohly mít i jiné lidské aktivity: Stáda skotu na Blízkém východě (hnůj i produkty trávení), vypalování lesů, lidské výkaly a další odpad (populace celkově rostla). Nicméně přesto stojí za to zkusit uvážit, jaký z vlivů byl rozhodující. Podle autora to byla právě rýžoviště, protože lidská populace i stáda skotu rostla spíše plynule. Protože ale metanový trend je náhlý, zřejmě odpovídá náhlému rozšíření určité konkrétní technologie. Producentem metanu v tomto případě není jenom samotná tlející rýže, ale i plevel. Ba dokonce, první zavodněná rýžová pole mohla být celkem neefektivní. Plocha polí byla velká, až později rostl spolu s růstem populace i nutný výnos rýžoviště, což se ale ještě dlouho dalo řešit rozšiřováním polí, stavbou zavlažovacích kanálů či zakládáním rýžovišť na svazích.
Z dnešního hlediska pak koncentrace metanu z rýžovišť spíše klesá, jak se používají nové odrůdy rýže (vyšlechtěné klasicky i GMO) a umělá hnojiva. Opačný vliv ale mají technologie zpracovávající zemní plyn (poznámka: a do budoucna možná uvolňování metanu z tajícího permafrostu).
Zdroj: William F. Ruddiman: Pluhy, nemoci a ropa, Academia 2011
Poznámky:
– Autor, klimatolog, se ve své knize neobává samotného oteplování (to někomu uškodí, někomu prospěje). Nicméně naopak tvrdí, že se opravdu blížíme konci použitelných fosilních paliv.
– Co mnohem starší zavlažování na Blízkém východě, to podobný účinek nemělo? Rýže v tomto ohledu funguje jinak? (Pravda, pšenice se asi nepěstovala nikdy přímo ve vodě.)
