Co se týče kurare, jihoameričtí Indiáni používali několik verzí. Jedna například vyvolávala pouze ochromení a sloužila k chytání živých zvířat. Hlavní složkou tohoto jedu je tubokurarin, v jedu je ale zastoupena i celá řada dalších toxinů, např. silnější C-toxiferin (obě látky se dnes používají v klinické praxi, hlavně v chirurgii v kombinaci s anestetikem při napojení pacienta na ventilátor, který zabrání udušení po ochabnutí svalů).
V Africe se na hroty šípů používal především strofantidin, obsažený ve výtažku z rostliny Strophanthus. Ještě silnější byl z příbuzných druhů získávaný ouabain. Podobně jako u kurare se obě tyto látky špatně vstřebávají v trávicím traktu, takže (v zásadě) nehrozilo, aby se člověk ulovenou kořistí sám otrávil. Ouabain dokázal ochromit i slona.
V karibské oblasti se zbraně natíraly palytoxinem, což je produkt mořských řas rodu Palythoa. Jedná se o nejsilnější „mořský“ jen vůbec, smrtelná dávka u myší je pouhých 50-100 nanogramů na kilogram váhy.
V Kolumbii, Panamě a v Kostarice se šípy máčely i do jedu žab z rodů Phyllobates a Dendrobates. Žáby vylučují jed ve stresu, Indiáni proto žábu propichovali a poté sbírali postupně vylučovaný jed. Jedovatými látkami jsou v tomto případě batrachotoxin a gefyrotoxiny. (Jedy z obojživelníků jsou časté – viz spojování žab a mloků – salamandrů – s čarodějnictvím.)
V Evropě a v Asii se k otravě hrotů šípů používal například výtažek z rostliny oměj šalamounek (Aconitum napellus). Účinnou složkou je v tomto případě akonitin.
Zajímavé je, že celá řada látek používaných k otravám hrotů šípů se však jinak nepoužívala k travičství, kde byly rozšířeny látky jiné. Možná, že lovci a traviči (travičky) patřili prostě k jiným „řemeslům“ a své znalosti mezi sebou nesdíleli.
Zdroj: John Mann: Jedy, drogy, léky, Academia, Praha 1996
