Je zajímavé spekulovat, že určité jazyky by mohly být stabilnější než jiné „ze své podstaty“. Selekci mezi jazyky bychom pak mohli posuzovat čistě na základě jejich vlastností, bez zřetele ke kulturním, politickým a ekonomickým dějinám. Bylo by lákavé moci stanovit nějaké kritérium ve smyslu „pro usedlé zemědělské společnosti tropů nejlépe fungují jazyky aglutinačního typu“. Faktem je, že některé teorie dávají třeba ugrofinské jazyky do souvislosti se zvýšenou sebevražedností těch, kdo jimi mluví (snad určité fonémy nějak působí na mozek mluvčího?). Tady se lze pustit do rozsáhlých spekulací. Dejme tomu, že vyloučíme, že za tím stojí přírodní podmínky (u Finů a Maďarů výrazně jiné), pořád ale zbývá to, že lidé mluvící ugrofinskými jazyky mají nejspíš něco společného také geneticky. A tak dále.
Každopádně čínština a egyptština nám v těchto úvahách moc nepomohou, protože po stránce čistě jazykové spolu nemají nic společného. Egyptština má bohatou flexi, stará čínština je jazyk izolační. Za jejich stabilitou tak stojí nejspíš jiné důvody:
– početnost obyvatelstva; jednalo se o rozsáhlé populace s velkou hustotou osídlení. Hunové či Hyksósové sice mohli získat politickou moc, ale byli jazykově rychle pohlceni.
– vazba jazyka na civilizaci jako takovou: v Číně sice jazyk nebyl provázán na rozdíl od Egypta s nějakým konkrétním všeobecně sdíleným náboženstvím, nicméně šlo o jazyk státní správy.
– ačkoliv se v dějinách obou zemí střídaly období jednoty a rozdrobenosti, přesto neustále přetrvávalo přesvědčení o tom, že jde o jednu civilizaci a žádoucím stavem je centralizovaná monarchie.
– svázání s konkrétním způsobem zápisu; jiné jazyky se mohly psát i jinými systémy, v Číně i Egyptě se lpělo na jednou zavedeném písemném systému i přes jeho nevýhody.
– možná je stabilita jazyka prostě důsledkem stability civilizace; obě kultury byly výrazně konzervativní, neměly například zvláštní zájem o rozvoj zahraničního obchodu (čínští obchodníci se do cizích zemí často dostali proti vůli vlády).
Oba jazyky spolu sdílejí i fakt, že jsou de facto omezené na své rodilé mluvčí. Čínština expandovala přímou kolonizací okolních území (což mělo další aspekty; čínští císaři takto vysílali určité rody i jejich podané to nedávno připojených oblastí, aby oslabili pozici nejmocnějších pozemkových vlastníků), nicméně se z ní nikdy nestala „lingua franca“. Dokonce i čínští obchodníci v Malajsii či Indonésii mluvit čínsky přestávají. Roli mezinárodního jazyka měl v jihovýchodní Asii vždy mnohem spíše třeba sanskrt.
Nakonec se můžeme zamýšlet nad tím, proč egyptština jako hovorový jazyk nakonec zanikla (koptština se používá již jen v liturgii), zatímco čínština přetrvala. Snad roli sehrálo, že egyptština jako semito-hamitský jazyk byla obklopena jazyky příbuznými. Snad zde roli sehrál kulturní zlom v Egyptě při přijetí křesťanství, tj. opuštění starého náboženství i hieroglyfického písma. Nakonec údolí Nilu je přece jen menší než Čína. Snad se zde uplatnilo to, že znalost písma nebyla v Číně záležitostí jen úzké uzavřené kasty; přístup k úřadům byl alespoň v principu otevřen všem, kdo složili příslušné zkoušky.
Snad by roli mohl hrát fakt, že čínština je jazyk izolační i v tom smyslu, že v minulosti přijímal jen minimum výpůjček odjinud. Když do Činy pronikl buddhismus, byla vytvořena čínská terminologie, nikoliv převzata indická slova. V těchto úvahách lze pokračovat téměř do nekonečna….
Zdroj: Nicholas Ostler: Říše slova – jazykové dějiny světa, BBart, Praha 2007 a další
