Kniha Vozataj – vzestup a pád válečných vozů zde již byla podrobně představena (zde).
Nyní ještě několik zajímavostí na toto téma.
Pokud se podíváte na řeckou mytologii, pak je zajímavé, že se v ní vůbec nejezdí na koních. Používají se pouze vozy.
To asi odpovídá skutečné situaci ještě v mykénské době. Jízda v sedle je relativně mladý vynález a do armády tyto jednotky zařadily asi až Asyřané po roce 1000 př. n. l. První domestikovaní koně byli oproti dnešním spíše menší, snad až blížící se poníkům. Takové zvíře by člověka na hřbetě prakticky neuvezlo (navíc ještě i se zbrojí). Otázka: Jaké je vůbec nejstarší zobrazení jezdce na koni?
Homér ale nicméně už zřejmě pořádně nechápal, že bojový vůz byl zbraň, nejen dopravní prostředek. Jeho hrdinové se na bojiště nechávají přivést, pak ale sestoupí a bojují pěšky.
Objevil jsem pouze několik výjimek z těchto pravidel:
– jízda na koni. Bellerofontes zkrotí okřídleného Pegasa a pak na něm létá; Tento příběh je ovšem pro řeckou mytologii vůbec netypický, protože se v něm odkazuje třeba i na znalost písma.
– v Íliadě je scéna, kdy je z rozjetého vozu vrženo kopí, tedy jde o „bojový vůz“ (jedná se o souboj předcházející scéně, kdy Diomedes poraní bohyni Afroditu).
Konec slávy bojových vozů na Blízkém východě nastal zřejmě v době útoků Mořských národů, kdy tyto zbraně elitních bojovníků nedokázala odolat početnější pěchotě (na bojové vozy hodně spoléhaly Chetité a říše Mitani). Snad zde hrály roli i technologické změny, např. přechod od bronzu k železu.
Bojové vozy se udržely dlouho v Indii (kde proti nim bojoval např. Alexandr Makedonský). Zde byla jejich popularita udržována i „symbolicky“, protože šlo o klíčové atributy hrdinů indických eposů.
Antiochos III. a Keltové se tuto válečnou techniku snažili používat proti Římanům, ovšem vesměs neúspěšně.
Římský zvyk jet při triumfu na voze je převzat zřejmě od Etrusků; jde symbolický o pozůstatek bojového použití, podobně jako například vozatajské závody v Řecku, Římě i Byzanci.
Arthur Cotterell: Vozataj, BBart, Praha 2006
