Negativní kroky Justiniánovy vlády jsou dobře známé – náboženská bigotnost, s níž likvidoval vše, co mu připomínalo pohanství. Tak nechal zavřít platónskou Akademii v Athénách i poslední „pohanský“ chrám na egyptském ostrově Fílé. Za jeho vlády se konaly procesy s lidmi, kteří byli obviněni ze sympatií k pohanství – a to i přesto, že tyto kruhy už neměly žádný politický vliv.
Dobře známý je masakr, který následoval po potlačení povstání Nika na počátku jeho vlády (tady samozřejmě máme tendenci posuzovat tehdejší události očima dnešní morálky, nicméně masakr desetitisíců lidí byl zřejmě dosti gigantický i na tehdejší dobu). Války v západním Středomoří i s Peršany říši vnitřně vyčerpaly a kompromitovaly balkánskou hranici (průnik, Avarů, Slovanů, Bulharů…). Říše se ocitla na konci Justiniánovy vlády prahu ekonomického kolapsu, i když zde nelze císařově politice dávat jedinou vinu – Středomoří bylo zpustošeno obří morovou epidemií, srovnatelnou s návštěvou černé smrti ve 14. století. Distanci od Justiniánovy politiky provedl hned jeho nástupce.
Na Justiniána nepanoval jednotný názor ani v samotné Byzanci; pravoslavná církev ho má za svatého, jeho současník, historik Prokopios z Kaisareie, který je ještě „klasicistním“ dějepiscem vycházejícím z Herodota, Thukydida nebo Livia, měl naopak Justiniána téměř za antikrista. Pozdější byzantské anály zmiňují neutrálně raději pouze jeho stavební činnost, konkrétně chrám Boží Moudrosti.
Justinián zasahoval i do církevní politiky a snažil se své preference vnutit celé říši jako závazné dogma; vyostření sporů mezi ortodoxií, monofyzity a nestoriány přispěly k tomu, že východní provincie z náboženského hlediska od Konstantinopole de facto odpadly a později zdejší města otvírala brány Arabům, kteří byli vnímáni spíše jako osvoboditelé od náboženského útlaku státní církve. Nakonec se Justinián také podílel na odsouzení těch „liberálnějších“ směrů v křesťanství, které byly úžeji spojeny s antickou tradicí, hlavně zastánců Origena.
Z tohoto hlediska můžeme Justiniána chápat ani ne tak jako člověka, který se pokusil obnovit Římskou říši, ale spíše jako hrobaře antického světa. Vleklá válka v Itálii de facto zničila zdejší dále přežívající antickou kulturu, která za Theodoricha zažívala renesanci (viz článek Soumrak Západu – konec státu Ostrogótů?) spojenou s obdobou infrastruktury – silnic, akvaduktů, ale i lázní. Válka zde ale de facto vyhubila římskou úřednickou vrstvu a pokus o „obnovu“ říše měl mnohem horčí následky než vláda „barbarských“ Ostrogótů.
Mischa Meier popisuje, že Justinián ale smazal i „antický“ charakter tehdejší Byzance. I přes přijetí křesťanství se stále udržovala celá řada římských forem – senát a konzulové (samozřejmě bez většího politického vlivu; konzulát byl ale Justiniánem zrušen i oficiálně), realistický styl v umění (chrám Boží Moudrosti se výrazně liší i od dřívějších křesťanských staveb, „ztrácí se spojení klasicistních a křesťanských forem,“ píše Meier), triumfální pochody vítězných vojevůdců… Za Justiniána vzalo toto vše za své a z triumfálního pochodu se stalo procesí se zapalováním svíček. Vědomí o římském dědictví se ztrácelo. Hroutila se římská správa, města musela při obraně spoléhat sama na sebe. Rozmáhá se uctívání svatých soch či ikon, které měly městu poskytovat ochranu, gigantických rozměrů dosahuje mariánský kult.
„Říše, kterou Justinián zanechal v r. 565, by zřejmě i jemu samotnému připadala v r. 518 jako značně cizí,“ uzavírá Meier svoji knihu.
Zdroj: Mischa Meier: Justinián, nakl. Pavel Mervart, 2009
Justinián na Wikipedia.cz (zde naopak spíše kladné hodnocení)
Obrázek: Justiniános na mozaice v Ravenně, licence obrázku public domain
Viz také: Rozpad antického světa – latina vs. řečtina
