K obsáhlé řadě knih zabývajících se dílem Franze Kafky, pražského rodáka a jednoho z nejvýraznějších prozaiků 20. století, si český čtenář může přiřadit pozoruhodnou studii Kafka – Za menšinovou literaturu (Kafka. Pour une littérature mineure, 1975), která v polovině tohoto roku vyšla v překladu Josefa Hrdličky (Hermann a synové, 2001). Jejími autory jsou francouzský filosof Gilles Deleuze (1925 – 1995) a psychoanalytik lacanovského směru Félix Guattari (1930 – 1992).
Text jako intenzita touhy
V čem je pozoruhodnost této studie? Jak můžeme číst na předsádce knihy, autoři zdůrazňují, že nejde o interpretaci Kafky, ale spíše o sledování pohybů díla a jejich dovedení do důsledku. Nemusíme v této souvislosti připomínat, že právě Kafka je autorem, který nejednoznačností a obsahovou i formální otevřeností svých textů zavdal v druhé polovině 20. století k nespočtu interpretací a dezinterpretací, od lingvistických a psychoanalytických po sociologické a teologické. K mnohoznačnosti jeho románů (povídky, jak si koneckonců všimla i nedávno zesnulá česko-německá spisovatelka Libuše Moníková, byly v případě Kafky nezřídka jen jakýmsi tektonickým ohledáváním možnosti románového textu) navíc přispěl fakt, že ani jeden z nich nebyl dokončen a čtenáři je tak vlastně cíleně předložen nikoli román ve své uzavřenosti, jak ho chápalo 18. a 19. století, ale pouze románový fragment. Románová neukončenost je přitom podle Daniely Hodrové jedním z výrazných rysů moderního středoevropského románu: stejně jako v případě Kafkových románů (Ameriky, Procesu a Zámku) zůstala řada významných děl vznikajících v středoevropském prostoru torzem, ať vědomě či mimoděk. Jmenujme např. Velký román Ladislava Klímy, Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška či Muže bez vlastností Roberta Musila. Autoři si této neukončenosti ve studii pozorně všímají. To, že Kafka opouští románový text ještě před jeho dokončením, může být a je vnímáno jako součást jeho románové poetiky, součást, jež o textu, fragmentárním a neukončeném, vypovídá stejnou měrou jako jiné kompoziční a (ne)poetické postupy, jež autor zvolil.
Jak už jsem naznačil, Deleuze a Guattarise se, poučeni koncepcí dekonstrukce (při níž existuje tolik interpretací díla, kolik jeho čtenářů), vědomě brání zabřednutí do sítí interpretace Kafkových děl. Snaží se nedosazovat si do jejich rámce významové a symbolické konstrukty, jak to dělala dnes již nepřeberná řada literárních vědců a historiků. Naopak. Úporně sledují text Kafkova díla, povídek, románů, aforismů, deníkových záznamů a dopisů, pouze prizmatem jeho literárnosti, jeho poetické intenzity a tenze, což, jak si uvědomují, může v případě Kafky, který byl nezřídka označován za proroka a zvěstovatele hrůz totalitních režimů, znít takřka svatokrádežně. I když se nikterak okatě nesnaží obhajovat své stanovisko, nalézají pro potvrzení tohoto pohledu nespočet indicií v samotném Kafkově díle. Cožpak pes z povídky Výzkumy jednoho psa nevolá ve své samotě po “jiné vědě”, po zcela jiném pohledu? A proč se myš Josefína zdává svého pěveckého umění, bylo-li vůbec jaké? Nesmírně inspirativní, i když značně kontroverzní je jejich pohled, v němž záměrně odmítají v Kafkových textech jakoukoli symboliku a metaforu, což nelze nechápat jako obrovský kopanec do zadní části těla všem Kafových vykladačům a interpretům: “Kafka záměrně zabíjí každou metaforu, všechen symbolismus a význam i veškerou designaci. Metamorfóza, proměna je protikladem metafory. Není zde žádný přímý ani obraný smysl, je jen distribuce stavů ve vějíři slova.” Hlásí se tím nejen k programovému autorovi francouzského nového románu Alainu Robe-Grilletovi, jenž zdůrazňoval destrukci vší metafory u Kafky, ale i k řadě českým a francouzským strukturalistů, pro něž byl vždy předmětem studia pouze text, oproštěný od veškerého biografického, sociologického a ideologického nánosu.
Hledání svého vlastního stylu, své vlastní pouště
Fakt menšinové literatury (známý a donekonečna kladený důraz na Kafkovu izolaci, na jeho situaci německého Žida žijícího v nehostinném a jazykově zmateném českém prostředí) přitom chápou nikoli jako jakousi výlučnost, ale jako výzvu, která autora vybízela hledat “moment své vlastní zaostalosti, svoje vlastní nářečí, svůj vlastní třetí svět, svou poušť”. Nelze si nevzpomenout na Jamese Joyce, Samuela Becketta, Vladimira Nabokova, Milana Kunderu, Věru Linhartovou či již zmíněnou Libuši Moníkovou, kteří (často kvůli politické situaci, ale někde i z vlastní volby) žijí a tvoří v jiném jazykovém prostředí, než v němž se narodili a vyrůstali. “Kafka říká: kraďte děti z kolébek, tančete na napjatém laně,” poznamenávají Deleuze a Guattari. Jazyková izolace naopak Kafkovi pomáhá k nalezení svého osobitého stylu, jeho expresivity, flexibility a intenzity, což dokládají zápisem v jeho deníku: “Skoro žádné slovo, které napíšu, se nehodí k druhému, slyším, jak se souhlásky o sebe kovově třou a samohlásky k tomu zpívají jako negři na výstavě.”
Rys deteritorizace, obrážející se v obsahu a formě Kafkových textů, pokládají autoři studie pro menšinovou literaturu za veledůležitý, přičemž se neomezují pouze na prostor literatury, ale uvádějí příklady, jak se ze zavedeného diskurzu vymaňovali Kafkovi současníci: Einstein (žijící několik měsíců rovněž v Praze) deteritorializuje představu vesmíru, rakouští dodekafonisté deteritorializují hudební reprezentaci, expresionistický film a jeho dvojí obraz se snaží “překročit” omezení klasických filmových sekvencí atd. Velké a revoluční věci [ve vědě i umění] vždy vystupují z menšiny. Poznamenejme na okraj, že tento proces vykořeňování člověka z jeho metafyzických vazeb vlastně pokračuje od začátku novověku do dnešních dnů. Nedávné zjištění, že lidský genom je z 99% shodný s genomem šimpanze, je jen další kapkou, rozleptávající sochu a iluzi výlučnosti člověka jakožto “potomka bohů”.
Deteritorializace žánru
Příznačné je, že se ve své studii Deleuze a Guattari neomezují pouze na Kafkovy romány a povídky, ale stejnou váhu, jak už jsem poznamenal, přičítají i menšinovým podžánrům, jeho dopisům a deníkovým záznamům, které ovšem nechápou jako biografickou a psychologickou berličku pro výklad děl, ale rovněž jako text, text se svou tektonikou a intenzitou. (Tato myšlenka je protichůdná nejen tradičnímu pohledu na výklad Kafkova díla, nýbrž např. i optice Milana Kundery, který ve svém L’Art du roman (1985) poznamenává: “… odmítám přisuzovat stejný význam Kafkovým dopisům Felici a jeho Zámku.”)
Deleuze a Guattari si pozorně všímají patologického vztahu Kafky k Felici, který se vlastně omezil jen na nepřetržitý proud dopisů, a považují jejich vzájemnou korespondenci za homogenní součást Kafkova “écriture”: “Láska nahrazená milostným dopisem. Deteritorializovaná láska. (…) Příklad opravdové kafkovské lásky: muž se zamiluje do ženy, kterou viděl jen jednou; následují tuny dopisů; muž nikdy nemůže za ženou přijít…Dopisy je třeba vidět tímto způsobem, v zásadě jako součást psaní, ať už uvnitř díla nebo mimo ně, a také chápat, proč si určité žánry, jako například román, přirozeně vypůjčují formu dopisů.”
Jako text zbavený psychologického významu autoři vnímají nejen Kafkovu milostnou korespondenci, ale i proslulý Dopis otci, který pokládají za jeden z dalších výrazů Kafkova psaní, jako dozvuk jeho posedlosti, přičemž si všímají četných aluzí Dopisu otci a některých Kafkových povídek (např. Ortel) a připomínají, že dopis nebyl nikdy svému adresátu odeslán či předán, což jej zcela zbavuje jeho “dopisového charakteru” a činí z něj jen něco na způsob jedné z Kafkových nepublikovaných povídek.
Kafkův smích
Deleuze a Guattari zdůrazňují, že je poněkud zkreslující hledět na Kafkovu jakožto izolovaného intelektuála, přinášejícího jakási temná poselství. I když mimoděk s sebou jeho dílo toto zabarvení bezesporu nese, hlavní význam tkví paradoxně v něčem zcela odlišném. “Kafka je bytostně veselý, smějící se autor,” uvádějí v kapitole Složky výrazu, “autor radosti ze života, přesto i proto, že vynáší svá klaunovská prohlášení, že je klade jako pasti nebo napíná jako cirkusovou plachtu. A je to skrz naskrz autor politický, věštec budoucího světa, neboť má jakoby dva póly, které dokáže sjednotit v naprosto novém uspořádání.” Autoři studie připomínají z Brodova životopisu (Max Brod: Franz Kafka) zejména místo, kdy se jako posluchači smáli “na celé kolo”při četbě kapitoly z jeho Procesu. “Všechno, počínaje Procesem, je smích,” píši s určitou nadsázkou Deleuze a Guattari. V další kapitole, nazvané Imanence a touha, se však autoři oproti své snaze neupadat do svazujícího pohledu zjednodušených interpretací přiznávají, že Proces je popis společnosti, zbavené zákona, kde je “zákon zapsán v pornografické knize” – což je odkaz na scénu, při níž se Josef K. ocitá tváří v tvář soudu na půdě, kde, jak zdůrazňují autoři studie, “důležité není to, co se odehrává na tribuně, ani celkové pohyby obou táborů, ale molekulární chvění, které rozhýbává kuloáry, zákulisí, zadní dveře a vedlejší místnosti”. Sotva bychom hledali výstižnější charakteristiku tohoto románu.
V knize Kafka – Za menšinovou literaturu je řada velmi výstižných postřehů, které nám ukazují četbu jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů minulého století v novém, často překvapivém světle. Autoři se zabývají motivy dvojnictví, služebníků, masochismu, moci a bezmoci a dalších, jež jsou pro texty Kafkových děl charakteristické. Přitom je osvětlují a uvádějí do souvislostí tak zajímavých, že leckdy musíme sáhnout po Kafkových knihách, abychom si citované scény přečetli v kontextu celé kapitoly. Vedle již zmíněné snahy neupadnout do pasti snadné interpretace vícevrstevnatých, mnohoznačných textů se Deleuze a Guattari snaží ještě o jednu podstatnou věc, a sice “odliterátštění” Kafky. “Je urážející sledovat,” píší, “jak někteří kritici převádějí Kafkovo dílo na literaturu minulosti, i když mu propůjčují záměr vytvořit z něj jakousi Sumu či Univerzální bibliografii, Totální dílo psané ve fragmentech. […] Jeho ideální knihovna by obsahovala jen inženýrské knihy a strojnické a právní příručky (plus několik autorů, které měl rád pro jejich génia, ale také z tajných důvodů). Jeho literatura není cestou po minulosti, nýbrž výpravou do naší budoucnosti.”
(Gilles Deleuze, Félix Guattari: Kafka – za menšinovou literaturu – (Hermann a synové, Praha, 2001)
