Tolik alespoň i starší solidní literatura včetně přehledů a učebnic. John Man se nicméně domnívá, že všechna tato čísla jsou přehnaná, a to řádově. Odpovědný je za to především gotský historik Jordanes (6. století). Západořímská říše už byla ve velkém úpadku, elitní jednotky vybity v občanských válkách nebo při minulých porážkách. I když připočteme germánská vojka, která stála na římské straně (především Vizigoti a Frankové), dostaneme se na nějakých 25 000 mužů. Totéž nebo o něco více pak na straně Hunů (opět včetně pomocných germánských jednotek, především Ostrogotů a Gepidů). Oproti bojům římských občanských válek či bojů mezi Římany a Seleukovci nebo Sasánovci šlo již jen o odlesk dávné slávy – nakonec víc Římanů stálo i proti Hanibalovi, samozřejmě pokud nepředpokládáme, že i v případě starších bitev tehdejší autoři nadsazovali.
Ani s množstvím padlých to nebude tak horké – Jordanes uvádí celkem až 180 000, Man dochází k závěru asi 15 000. Bitva de facto stihla jen začít v odpolední potyčce. V ní padl vizigotský král Theodoric, Hunové však byli poraženi. Jejich střelba tentokrát nedokázala narušit nepřátelské linie, členitý terén neumožnil „bezdotekové“ ostřelování z dálky, v přímém střetu byla hunská jízda rozbita a poražení Hunové ze svých vozů vytvořili pevnost – jakousi obdobu vozové hradby (Hunové používali v boji vozů hlavně pro dopravu šípů, jichž jízdní lukostřelci v bojích spotřebovávali obrovské množství).
Zdálo se, že hlavní boj teprve nastane. Attila očekával, že druhého dne dojde k útoku na jeho tábor a byl v případě další porážky připraven se i nechat upálit na hranici, aby nepřátelům nepadl do rukou živý. Vítězové však Hunům otevřeli ústupovou cestu a značná část jich zcela opustila bitevní pole.
Možná šlo o rozhodnutí římského velitele Aetia, který měl v minulosti s Huny i speciálně s Attilou dobré vztahy. John Man soudí, že zde mohlo hrát roli i Aetiova snaha nechat Huny jako sílu vyvažující moc Vizigotů (tradičních západořímských nepřátel, s nimiž se spojili jen pro účely této bitvy; naopak hunští žoldnéři bojovali v minulosti často ve službách Říma).
Mimochodem, proč předtím měli Hunové tolik vojenských úspěchů i proti jiným obyvatelům stepí (a taktéž jízdních lukostřelců), např. proti Alanům? John Man to přikládá kvalitnějšímu luku, třmenům (nejisté), dřevěným namísto koženým sedlům (?), dále rychlosti (za kterou ovšem platili téměř úplnou absencí brnění), s níž dokázali šípy střílet. Za hunskými jezdci stávaly vozy třeba až se 100 000 šípů. Hunové měli také výhodu delšího dostřelu; mohli tedy na nějakých 200 metrů obtěžovat nepřítele téměř bez rizika, nebo ze vzdálenosti cca 150 metrů už sice riskovat i vlastní životy, ale působit mnohem větší ztráty.
Pokud pomineme Mongoly, dostřelem, intenzitou a průrazností střelby se Hunům vyrovnali údajně až angličtí střelci z dlouhých luků ve 14. století.
Zdroj: John Man: Attila, Slovart, Praha 2007
Poznámka: Bitva na Katalunaských polích na české Wikipedii – některé informace se od zdroje výše liší.
