Student World

Slovo "kýč" se používá velmi často, mnohdy však ne se zřetelem ke svému skutečnému významu. Někdy se tak označuje jakékoliv umělecké dílo nepovedené, jindy zase populární a dobře prodávané. Jak definuje kýč učebnice estetiky?

Především, kýč je spíše cosi k umění paralelního. Nejedná se o styl nějak odfláknutý či neprofesionální (řemeslná úroveň kýče může být kvalitní či méně kvalitní stejně jako u regulérního uměleckého díla). Hlavní odlišností kýče od umění je podbízivost, kýč se od umění liší zhruba tak jako bulvár od seriózní žurnalistiky. Bulvár může přitom samozřejmě být taktéž profesionální, bez pravopisných či typografických chyb apod.
Kýč vyvolává emoce, ovšem jednorozměrné a snadno identifikovatelné (radost, soucit, nostalgie), často bývá také jaksi předimenzovaný (křiklavé barvy, srdíčka, patetické výkřiky apod.). Uživatel kýče je přitom navíc paradoxně přesvědčen, že je mu předkládáno originální a umělecké dílo, sám se pokládá za milovníka umění apod.
Zatímco v typickém kýči si konzument neuvědomuje, že mu není předkládáno umělecké dílo, s kýčem lze samozřejmě nakládat i jiným způsobem. Rovina kýče (ovšem jasně identifikovatelná) může být součástí stavby nějakého uměleckého díla. Na takových zčásti ironických kolážích jsou pak přímo založeny i některé umělecké směry. Především postmoderna (míněno zde spíše jako pojem uměnovědný než filosofický) se často vyžívá v přebírání prvků pop-artu, které tvoří jednu rovinu i třeba vysoké literatury.

Zajímavá je etymologie slova kýč. Luboš Ptáček uvádí několik verzí: z anglického výrazu pro skicu (sketch), z německého nářečného slovesa kitschen (falšovat nábytek, aby vypadal jako starožitný), eventuálně i z francouzského chic.

(Zdroj: Brigita Ptáčková, Karel Stibral a kolektiv: Estetika na dlani, Rubico, Olomouc, 2002, http://www.rubico.cz; Poznámka: Jedná se pravděpodobně o jedinou učebnici estetiky, která se u nás objevila v porevolučním období. Kapitolu, ze které jsme čerpali, napsal Luboš Ptáček)

autor Pavel Houser