Tento smutný fakt se studentům vtloukal do hlav sérií studií, které prokazovaly, že makléři a analytici akciového trhu, tedy lidé s nejlepšími informacemi, si při vybírání akcií nevedou o nic lépe než opičák, který tahá názvy firem z klobouku, nebo člověk, který háže šipkami na burzovní stránky The Wall Street Journal. Prvním důsledkem takzvané teorie efektivních trhů je to, že neexistuje jiný způsob, jak na akciovém trhu vydělat peníze, než obchodovat na základě interních informací. Milken a další na Wall Street ale viděli, že to prostě není pravda. Trh sice uměl rychle vstřebat údaje o ziscích, byl ale těžce neefektivní v oceňování čehokoli jiného, počínaje pozemky, které firma vlastní, a konče penzijním fondem, který spravuje.
Žádné snadné vysvětlení pro to neexistuje a na Wall Street ani nikdo nemrhal časem, aby tento fenomén objasnil. Pro lidi z malých oddělení pro fúze a akvizice u firem na Wall Street byl Michael Milken darem z nebes, protože jim potvrzoval správnost volby jejich kariér. Joe Perella z First Boston, který založil oddělení pro fúze a akvizice v roce 1973 a v roce 1978 do něj získal Bruce Wassersteina, věnoval zdroje do takového podnikání jen, jak řekl, „na základě tušení“. „Byly tu tak obrovské možnosti,“ líčil mi Perella, „a leželo to zahrabané pod nánosem špíny. Existovala stálá nabídka firem s podhodnocenými aktivy. Kupců bylo ale velmi málo. Lidé, kteří by takové firmy chtěli koupit, nemohli své přání monetizovat. Pak přišel Milken a nános odhrabal. Teď může podat nabídku na převzetí firmy každý, kdo má známku za dvaadvacet centů.“
Perela, Wasserstein a několik dalších od Drexela si obrat událostí užívali. Pro každé převzetí byli zapotřebí dva poradci z investičních bank: jeden pro nájezdníka a druhý pro jeho oběť. Drexel si tak nemohl sám pro sebe držet veškeré obchody, které vytvořil. Ve většině transakcí navíc figurovali čtyři nebo víc investičních bankéřů, protože často o jednu firmu usilovalo více zájemců. Firemní nájezdy byly jako kámen vhozený do poklidného rybníka a vysílaly prudké vlny po celé hladině korporátní Ameriky. Proces, který nájezdníci zahájili, začal žít svým vlastním životem. Manažeři veřejně obchodovaných společností s podhodnocenými aktivy začali uvažovat o tom, že by jimi řízené firmy koupili od akcionářů pro sebe. (V Evropě se tomu říká manažerské skoupení,v Americe pákové skoupení.) Vstoupili tak do hry. Nakonec se i investiční bankéři z Wall Street zapojili do toho, co Milken tiše dělal stále: začali skupovat velké podíly ve firmách pro sebe. Aktiva byla levná, takže proč nechat ostatní, aby na tom vydělávali? Poradenství při akvizicích tak najednou bylo promořené stejným konfliktem zájmů, s nímž jsem se při prodávání dluhopisů setkával dennodenně: když to byl dobrý obchod, bankéři si ho nechali pro sebe; pokud byl špatný, snažili se jej prodat svým zákazníkům.
Jinými slovy, byla tady spousta práce po všechny. Oddělení fúzí a akvizic se v polovině 80. let po celé Wall Street prudce rozrůstala, právě tak jako o pár let dříve expandovala oddělení pro obchodování s dluhopisy. Mezi oběma byznysy existovala hluboká provázanost: oba mohutně čerpaly z ochoty investorů spekulovat s dluhopisy. Oba rovněž stály na chuti lidí půjčovat si víc, než mohou bez problémů splatit. „V každé firmě jsou lidé, kteří jen tak vysedávají a nedělají nic za to, co dostávají,“ říká Joe Perella. „Jestliže na sebe firma vezme velký dluh, nutí ji to k zeštíhlení.“ Specialisté na převzetí udělali pro dluh to, co Ivan Boesky udělal pro chamtivost. „Dluh je dobrý,“ říkali. Dluh funguje.
Mezi obchodováním s dluhopisy a převzetími byla rovněž podobnost v chování: obojí táhl nový podnikatelský duch ve finančním světě, který připadal mnohým, kdo si vydělávali na Wall Street v minulosti, velmi podezřelý. Existují lidé, kteří tvrdí, že do každého převzetí se vkládá hodně úvah a smysluplné argumentace. Tak tomu ale není. Ti, kdo na Wall Street organizují převzetí, se ve skutečnosti příliš neliší od prodejců dluhopisů. Tráví mnohem víc času promýšlením strategie než úvahami nad smysluplností takových transakcí. V zásadě předpokládají, že cokoli, co jim umožní zbohatnout, musí být dobré i pro zbytek světa. Ztělesněním oboru firemních převzetí je nepokojný, hyperambiciózní šestadvacátník zaměstnaný u velké americké investiční banky, který se stále usmívá a s firmami je v nepřetržitém telefonním spojení.
Postup firemního převzetí je přitom – s ohledem na jeho dopad na zaměstnance, akcionáře, management nebo i situaci v celých regionech – až hrozivě jednoduchý. Šestadvacetiletému mladíkovi, který si hraje pozdě večer v New Yorku nebo v Londýně s počítačem, připadne papírenská firma v Oregonu příliš levná. Své úvahy píše na dálnopis a posílá je komukoli, kdo se aspoň trochu zajímá o papír, o Oregon nebo o koupi levných společností. Stejně jako organizátorka maturitního večírku i šestadvacetiletý mladík má na svém stole složku o tom, kdo pálí za kým, v rozesílání pozvánek ale není nijak vybíravý. Kupovat může kdokoli, protože každý si může na to pomocí prašivých dluhopisů půjčit. Teď je kořistí výrobce papíru v Oregonu.
Příští den si o sobě výrobce papíru přečetl ve sloupku „Povídá se na Wall Strett“ ve Wall Street Journal. Cena jeho akcií se zmítala jako oběšenec, protože arbitrážní obchodníci jako Ivan Boesky začali akcie firmy kupovat v naději na rychlý zisk z jejich brzkého prodeje nájezdníkovi. Papírny zpanikařily a najaly si na svou obranu před útokem investičního bankéře, možná to byl dokonce onen šestadvacetiletý mladý muž odpovědný za jejich nesnáze. Přečetlo si to také pět dalších šestadvacátníků z pěti investičních bank a začali zběsile hledat nějakého kupce. Jakmile jej najdou, bude firma oficiálně „ve hře“. Zároveň se armáda ambiciózních mladíků vrhla na své počítače, aby zjistila, zda nejsou levné i jiné papírny. Zanedlouho bude k mání celý americký papírenský průmysl.
Tento text je úryvkem z knihy:
Michael Lewis: Lhářův poker – Vzestup z trosek na Wall Street
(verze před korekturou)
Nepojednává se zde o poslední hypotéční krizi, ale o polovině 80. let.
Dokořán 2014
O knize na stránkách vydavatele
Poznámka: Subjektivně mi to přijde jako velice podnětná úvaha – protože opice jako úspěšný investor bývá obvykle interpretována jako doklad neschopnosti analytiků, obchodníků, ekonomů. Přitom takový trh je vlastně naopak v pořádku, „správně“ oceněn moudrostí davu (volit by pak nejspíš šlo jen míru rizika).
Viz také: Chování burzy: Pravděpodobnost poklesu i vzestupu akcie je vždy stejná?
