Podle F. A. Hayeka teoretické principy tržní ekonomiky, jakož i základní prvky ekonomického liberalismu nebyly vytvořeny, jak se obecně má za to, skotskými kalvinisty a protestanty, nýbrž pocházejí z učení dominikánů a jezuitů náležejících ke škole ze Salamanky během španělského zlatého věku (Hayek 1978b, 21, 80, 178–9).
Hayek dokonce cituje dva španělské scholastiky, Luise de Molinu a Juana de Lugo, v přednášce při příležitosti převzetí Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1974 (Hayek 1989). Vlastně již v padesátých letech začal italský profesor Bruno Leoni Hayeka přesvědčovat o tom, že kořeny dynamického, subjektivistického pojetí ekonomie je třeba hledat na kontinentě a že by tedy měly být hledány ve středomořských státech a v řecké, římské a tomistické tradici, spíše než v tradici skotských filozofů osmnáctého století (Leoni 1991, 88). Navíc naštěstí pro Hayeka, jedna z jeho nejlepších studentek, Marjorie Grice-Hutchinsonová, se v této době specializovala na latinskou a španělskou literaturu a dokončila pod Hayekovým vedením výzkumný článek o příspěvcích španělských scholastiků v oblasti ekonomie, který se časem stal téměř klasickým (Grice-Hutchinson 1952, 1978, 1993).
Kdo byli tito intelektuální předchůdci moderní rakouské školy? Jednalo se většinou o dominikánské a jezuitské profesory morální doktríny a teologie na univerzitách, které – jako kupříkladu univerzita v Salamance a Coimbře – představovaly hlavní centra myšlení během španělského zlatého věku (Chafuen 1986). Podívejme se a shrňme jejich hlavní příspěvky k tomu, co se později stalo základními prvky rakouské ekonomické analýzy.
Zřejmě bychom měli začít zmínkou o Diegovi de Covarrubias y Leyva. Covarrubias (1512–1577), syn slavného architekta, se stal biskupem Segovie (zde je také pohřben v místní katedrále) a byl několik let ministrem krále Filipa II. V roce 1555 Covarrubias vyjádřil lépe než kdokoliv před ním podstatu subjektivní teorie hodnoty, ústředního bodu celé struktury rakouské ekonomické analýzy, když prohlásil: „Hodnota zboží nezávisí na jeho objektivní povaze, nýbrž na subjektivním úsudku lidí, i když je onen úsudek pošetilý.“ Pro ilustraci svého tvrzení dodal: „V jihovýchodní Asii je pšenice dražší než ve Španělsku, neboť tam si ji lidé cení více, ačkoliv objektivní povaha pšenice je stejná na obou místech“ (Covarrubias 1604, 131).
Covarrubias též vytvořil studii o historickém vývoji poklesu kupní síly platidla maravedí a předvídal mnoho teoretických závěrů, které kromě jiných později prezentovali v souvislosti s kvantitativní teorií peněz Martín de Azpilcueta a Juan de Mariana. Covarrubiasova studie zahrnuje mnoho statistik ohledně pohybů cen v předcházejícím (tj. patnáctém) století a byla publikována latinsky jako Veterum collation numismatum. Tato práce je vysoce významná nejen proto, že Italové Davanzati a Galiani ji v následujících staletích vyzdvihovali, ale též a zejména proto, že je to jedna z knih, kterou Carl Menger cituje ve svých Základech ekonomie (Menger 1981, 317).
Subjektivistická tradice, kterou Covarrubias založil, pokračovala v dílech dalšího pozoruhodného scholastika, Luise Saravii de la Calle, který jako první vrhl světlo na skutečný vztah mezi tržními cenami a náklady. Saravia de la Calle tvrdil, že náklady vždy následují ceny, a nikoliv naopak. Předčasně tak odhalil nedostatky objektivní teorie hodnoty, kterou teprve později rozvinula anglická klasická škola a která poskytla základ teorii vykořisťování Karla Marxe a jeho následovníků. Ve svém díle Instrucción de mercaderes (Příručka pro obchodníky), publikovaném ve španělštině v Medině del Campo okolo roku 1544, Saravia de la Calle píše:
Ti, kdož měří spravedlivou cenu zboží prací, náklady a rizikem neseným osobou obchodující či vyrábějící dané zboží, jsou vážně pomýleni; neboť spravedlivá cena má původ v hojnosti či nedostatku statků, obchodníků a peněz, a nikoli v nákladech, práci a riziku. (Saravia de la Calle 1949, 53)
Celá kniha je navíc soustředěna okolo funkce podnikatele (o kterém Saravia de la Calle mluví jako o „obchodníkovi“), což je v souladu s výše zmíněnou scholastickou tradicí soustřeďující se na stimulující roli, kterou podnikatel hraje; tradicí, která sahá k Pierrovi de Jeàn de Olivi, Antonínu Florentskému a obzvláště k sv. Bernardinovi Sienskému (Rothbard 1995a).
Další příspěvek španělských scholastiků, jenž stojí za povšimnutí, je zavedení dynamického konceptu konkurence (latinsky concurrentium), chápaného jako podnikatelský proces soutěžení, který pohání trh a rozvoj společnosti. Tato myšlenka je jádrem rakouské teorie trhu a je v ostrém kontrastu s neoklasickým modelem dokonalé konkurence, monopolistické konkurence a monopolu. Toto pojetí také vedlo scholastiky k závěru, že ceny v rovnovážném modelu (v jejich terminologii „matematické ceny“), které se socialističtí neoklasičtí teoretici pokoušeli využít pro zdůvodnění intervencionismu a tržního plánování, nemohou být nikdy známy. Raymond de Roover v této souvislosti píše: „Molina dokonce zavádí pojem konkurence tvrzením, že střet či soutěžení mezi kupujícími zvedne ceny.“
Toto dynamické pojetí konkurence v ničem nepřipomíná statický model „dokonalé konkurence“, o kterém ve dvacátém století „teoretici tržního socialismu“ naivně věřili, že by mohl být simulován v systému bez soukromého vlastnictví (de Roover 1955, 169). Nicméně to byl Jerónimo Castillo de Bovadilla, kdo nejjasněji vysvětlil toto dynamické pojetí volné konkurence mezi podnikateli ve své knize Política para corregidores, vydané v Salamance v roce 1585, ve které ukazuje, že nejpozitivnější aspekt konkurence, její podstata, spočívá ve snaze soupeřit s konkurentem (Popescu 1987, 141–59). Navíc Castillo de Bovadilla formuluje následující ekonomický zákon, který je základem obrany trhu každého rakouského ekonoma: „ceny produktů se sníží v důsledku hojnosti a vzájemného soupeření a střetávání se mezi prodávajícími“ (Castillo de Boadilla 1585 [1978], 2: ch. 4, 49).
Co se týče nemožnosti vlád či badatelů znát rovnovážné ceny a další data potřebná k intervencím do trhu či ke konstrukci modelů, vyčnívají nad ostatními příspěvky španělských jezuitských kardinálů Juana de Lugo a Juana de Salas. Juan de Lugo (1583–1660) se zajímal o to, jaká by mohla být rovnovážná cena, a již v roce 1643 došel k závěru, že to záleží na tolika specifických okolnostech, že ji může znát pouze Bůh („pretium iustum mathematicum licet soli Deo notum“) (Lugo 1642, 2: 312). Co se týče Juana de Salas, ten v roce 1615 zvažoval, jaké jsou šance, že vládce získá specifické informace, které jsou dynamicky tvořeny, objevovány a zpracovávány na trhu, a tvrdil, že „quas exacte comprehendere et ponderare Dei est non hominum.“ Jinými slovy, je to pouze Bůh, a nikoli člověk, kdo může náležitě rozumět a zvažovat informace a znalosti, které jsou zpracovávány ekonomickými agenty v tržních procesech, a pouze on může vzít v úvahu veškeré konkrétní okolnosti místa a času (Salas 1617, 4: 6, 9). Jak uvidíme, práce jak Juana de Lugo, tak Juana de Salas byly o více než tři století dříve předzvěstí nejznamenitějších příspěvků rakouských myslitelů (zejména Misese a Hayeka).
Dalším důležitým prvkem toho, co se později stalo rakouskou ekonomickou analýzou, je princip časové preference, podle něhož za jinak stejných okolností současné statky jsou vždy ceněny výše než statky budoucí. Tato doktrína byla znovuobjevena v roce 1556 Martínem de Azpilcuetou (slavným Doktorem Navarro), který ji převzal od jednoho z nejlepších žáků svatého Tomáše Akvinského, Gillese de Lessines, jenž již v roce 1285 napsal:
Budoucí statky nejsou ceněny tak vysoko jako tytéž statky dostupné okamžitě, ani jejich vlastníkům nedovolují dosáhnout stejného užitku. Z tohoto důvodu musí být vzato v úvahu, že je spravedlivé, aby měly nižší hodnotu. (Dempsey 1943, 214)
Scholastici též analyzovali deformující účinky inflace, kterou chápali jako jakoukoliv státní politiku růstu peněžní zásoby. V této oblasti stojí v popředí dílo otce Juana de Mariana nazvané De monetae statione, které autor později přeložil do španělštiny pod názvem Tratado y discurso sobre la moneda de vellón quo al presente se labra en Castilla y de algunos desórdenes y abusos (Mariana 1987). V této knize, jež se prvně objevila v roce 1605, Mariana kritizuje politiku používanou vládami jeho doby – politiku záměrného snižování ryzosti starých měděných mincí. Ačkoliv Mariana nepoužívá tehdy ještě neznámého termínu „inflace“, vysvětluje, že tato praxe má za následek zvýšení cen a široký rozklad ekonomiky. Mariana navíc kritizuje politiku zavádění cenových stropů v boji proti inflaci a považuje tuto politiku nejen za neschopnou vyprodukovat pozitivní výsledky, ale též velice škodlivou pro výrobní procesy. Marianovým příspěvkem bylo též vylepšení výlučně makroekonomické – a tedy příliš zjednodušené – analýzy Martína de Azpilcuety z roku 1556 a dřívější analýzy Koperníkovy Monetae cudendae ratio. Tito dva muži byli prvními, kteří předložili typickou, hrubě zjednodušenou a mechanistickou verzi dnes tak rozšířené kvantitativní teorie peněz (Azpilcueta 1965, 74–5).
Tento text je úryvkem z knihy
Jesús Huerta de Soto: Rakouská škola – Tržní řád a podnikatelská tvořivost
Dokořán 2012
O knize na stránkách vydavatele
Poznámka: Zjevně ve své době a zemi ovšem toto myšlení velký vliv nemělo. (Byla to doba španělské inkvizice, kterou, jak známo, nikdo nečeká.)
