O řeckých válečných lodích z klasického období toho kromě názvů pár bitev zřejmě mnoho nevíme. Ale nemusíme být smutní, moc toho nevědí ani archeologové a historici.
Tehdejší řecké válečné lodě, především triéry, měly totiž na rozdíl od jiných plavidel tzv. kladnou plovatelnost. Tím se nemyslí schopnost udržet se na hladině (to by pak ostatní lodě musely být nefunkční a není divu, že to u Salamíny dopadlo, jak to dopadlo :-)), ale schopnost trosek plavat i po rozbití trupu. Triéry se tudíž nepotopily a archeologové je dnes nemají k dispozici. Zachovalo se jen několik ojedinělých nálezů (nedostavěné lodě v docích apod.). Jsme proto odkázáni hlavně na dobové prameny (kromě písemných i třeba reliéfy včetně jednoho z Akropole) a současné rekonstrukce s sebou nesou značný díl nejistoty. Z názvu sice vyplývá, že triéra měla vesla ve třech úrovních, ale o dalším uspořádání už nepanuje moc shoda.
Triéru vymysleli asi Féničané. V Řecku se začala používat v Malé Asii a v Korintu a byla pak hlavní lodí v řecko-perském konfliktu i v Peloponéské válce.
Několik zajímavostí z níže uvedené knihy:
– Řecké lodě po delším pobytu ve vodě měly tendenci nasáknout, netěsnily a trup jim poškozovala sášeň lodní (mořský mlž). To všechno zhoršovalo parametry lodi. Když Athéňané roku 414 př. n. l. obléhali Syrakúsy, z obavy před protiútoky své lodě vůbec nevytahovali na břeh. (Jejich další problém byl, že se ve Velkém přístavu v Syrakusách, který měl tvar zálivu, nechali de facto uzavřít, takže pak nemohli využít převahy v počtu lodí ani jejich schopnosti lépe manévrovat.)
– Na palubách řeckých válečných lodí byli „pěší“ vojáci, těžkoodění hoplité i lučištníci, nicméně jejich přítomnost zpomalovala (především pohyb hoplitů způsoboval kolébání). Athény i další námořní státy se stále více snažily o to, aby boje na moři nebyly obdobou bitev na pevnině. Namísto zahákování (abordáž) lodí a bojů na palubách se mnohem účinnější taktikou ukázaly být manévry, jejichž vyvrcholením bylo najet do lodě protivníka z boku nebo zezadu (tarantování) a prorazit ji bez vlastních ztrát (i když se pak loď třeba nepotopila, viz výše, bojeschopná již nebyla). Athénské triéry měly „čumáky“ (bronzem okovaný kloun, embolos) speciálně konstruované tak, aby byly účinné při nárazu z boku. V syrakuském přístavu pak ale tyto přídě hůře odolávaly při čelních srážkách. Proti útoku z boku a zezadu se lodě bránily jak vlastním manévrováním, tak i různým uspořádáním bojové formace, např. ve dvou řadách za sebou nebo v kruhu. Již v klasickém období se v námořních bitvách objevovaly i pokusy použít zápalné zbraně.
– O bitvě u Salamíny se píše celá řada nesmyslů. Perské lodě byly oproti řeckým naopak lehčí a lépe manévrovaly; právě proto chtěli Řekové bitvu svést v úzkém průlivu raději než na otevřeném moři, aby větší pohyblivost nepřátel neměla takový význam. Teprve po bitvě u Salamíny začali Athéňané stavět triéry, které svými technickými parametry předčily konkurenci. Během ionského protiperského povstání, které bylo v roce 494 př. n. l. poraženo v námořní bitvě u mysu Ladé, měli Řekové na palubách svých lodí hodně vojáků a snažili se převést boj na „pozemní bitvu“, obratné perské (respektive fénické a egyptské) triéry to však nedovolily. V nerozhodné bitvě u Artemisia v roce 480 se Řekové bránili vytvořením kruhu a v této podobě ustoupili.
(Peršané si ovšem nedovolili mít lodi zcela bez pěších vojáků, námořníci se rekrutovali z podrobených národů a pochybovalo se o jejich loajalitě.)
(Pokračování: Meze triéry a pád námořní moci Athén)
Zdroj: Nic Fields: Řecká válečná loď – triéra – 500-322 př. n. l., Grada, Praha 2009
Triéra na Wikipedia.cz (některé informace se ovšem od výše uvedeného zdroje liší)
Obrázek Wikipedia, licence obrázku public domain
