Tento text je úryvkem z knihy
Něco překrásného se končí – Kolapsy v přírodě a společnosti
Kapitola:
Miroslav Bárta: Kolaps Staré říše, éry stavitelů pyramid
…
Snofruova vláda a poté i celá 4. dynastie se nesly ve znamení značného rozvoje, a to zejména na poli monumentální zádušní architektury. V této době vznikají největší pyramidy v egyptských dějinách: Snofru je znám jako stavitel tří velkých pyramid a připisuje se mu i stavba několika menších pyramid, označujících místa jeho rezidencí rozmístěných po celé zemi; jeho syn Chufu byl stavitelem vůbec největší pyramidy. Snofruovy stavební projekty ovšem měly dopad i na ostatní sféry života tehdejší společnosti. Enormní náklady spojené se stavbou jeho celkem tří pyramid znamenaly, že se „financí“ nedostávalo v jiných oblastech. Hrobky členů jeho rodiny v Mejdúmu, kde začal se svou první pyramidou, byly přímo obrovské a zabíraly plochy až do 7 000 m2. Přitom však již v Dahšúru, kde si Snofru stavěl druhou a třetí pyramidu, je velikost mastab tzv. druhé generace Snofruovy rodiny přísně standardizována na 600 m2. Stejně tak došlo k drastické ekonomizaci zádušních kultů a pohřebních výbav – zatímco do Snofruovy doby byly hrobky hodnostářů centry opulentních zádušních obřadů s mnoha obětinami a pohřební komory v podzemí přetékaly kamennými nádobami a další pohřební výbavou, Snofru nechal zavést tzv. mejdúmské zboží, levnou náhražku v podobě keramického nádobí imitující tvary kamenných nádob. Stejně tak se vedlo kultům v kaplích – místo obětování mnoha pokrmů a nápojů se duch zesnulého musel spokojit se symbolickým množstvím jednotlivých obětin, přinášených na nově vynalezených miniatiurních miskách (pro obětování pokrmů) a pohárcích (pro nápoje). Jeho syn Chufu v této politice pokračoval. V prvních asi patnácti letech své vlády dokonce zakázal výzdobu hrobek nekrálovských osob a omezil ji na tzv. stélu, vápencový blok velký přibližně 50 x 30 cm, který musel obsahovat vše nutné pro posmrtnou existenci dané osoby: její zobrazení, tituly, jméno a seznam hlavních obětin.
Snofru, Chufu a po nich další panovníci efektivně využívali mechanismy „sdílení moci“, díky nimž kontrolovali dění ve státě. Zároveň si zajistili loajalitu svých podřízených. Využili dvou metod: Do nejvyšších státních úřadů dosadili členy své rodiny (především syny), u nichž si mohli být jisti oddaností. Do ostatních nižších úřadů v zemi uváděli úředníky nekrálovského původu, mezi jejichž tituly se mimo jiné objevuje i irej ichet nesut, který se překládá jako „ten, který má na starosti záležitosti krále“. Všechny tyto úředníky si panovník zavazoval i tím, že jim pomáhal budovat hrobky a zčásti zajišťoval i nezbytnou pohřební výbavu (kamenné nádoby, sarkofágy z kvalitního turského vápence či stavební elementy z tvrdých druhů kamene aj.) – ta byla nezbytná pro posmrtný život.
Mechanismy a procesy, které se zformovaly ve Snofruově době, vtiskly podobu dalšímu vývoji staroegyptské společnosti na více než dvě století. Nabízí se otázka „proč?“. Vzájemně souvisejících odpovědí najdeme několik:
1) stavba pyramidových komplexů upevňovala mechanismy panovníkovy vlády a legitimizovala jeho božskou autoritu;
2) královské stavby zlepšovaly efektivitu a strukturu organizace státu a správního aparátu. Náklady na efektivní zajištění stavby a provozu vyžadovaly účinnou organizaci pracovní síly, rozdělení a rozvoj jednotlivých řemeslných specializací;
3) tyto projekty představovaly symboly moci, které byly nezbytné pro identifikaci všech vrstev obyvatelstva se státní ideologií a uspořádáním společnosti. Státní ideologie vycházela ze staroegyptské mytologie, podle níž byl panovník nositelem a garantem pozemského řádu. Pokud se dařilo dobře panovníkovi, prospívali i jeho poddaní;
4) stavba pyramidových komplexů a jejich následný provoz umožňovaly i neprivilegovaným vrstvám sdílet jinak nedostupné bohatství králova dvora. Panovník uskutečňováním královských projektů nepřímo zajišťoval obživu a existenci velké skupině lidí, kteří mohli provozovat a zdokonalovat své specializace. Zvyšovala se tak úroveň dělby práce a docházelo k akumulaci řemeslnických produktů. Lidé pracující na královských stavbách dostávali plat v podobě naturálií, zejména pak chleba a piva, které dále měnili na lokálních trzích. Na těch se setkávali se zemědělci a specializovanými řemeslníky, kteří tam hledali odbyt pro své produkty. Egypt měl v této době něco přes milion obyvatel. Dnes odhadujeme, že přímo na stavbě Chufuovy pyramidy pracovalo přibližně 20 000 mužů – ti tak živili celé své rodiny, tedy asi 100 000 lidí (což je spíše minimální odhad). Stejné množství lidí vytvářelo „podpůrný tým“ – šlo o kněží, řemeslníky, zemědělce a rybáře dodávající dennodenně výrobky a potraviny nezbytné pro chod stavby. Na pyramidových projektech tak mohla ekonomicky záviset nebo na nich být zainteresována až pětina nebo čtvrtina obyvatel země.
Současné moderní experimenty a výpočty jsou schopny nám zprostředkovat představu o tom, jak náročná byla nejen samotná stavba pyramidy, ale například i výroba obyčejného kamenného sarkofágu. Podle dvou rozdílných experimentů můžeme uvažovat, že za hodinu práce bylo možno vyvrtat 12–30 cm3 objemu hmoty granitového sarkofágu nebo 180–450 cm3 u sarkofágů z měkčích materiálů. V případě Chufuova sarkofágu, který se dodnes nachází v tzv. Královské komoře ve Velké pyramidě v Gíze, uvažujeme, že jeho vrtání se účastnily celkem tři trojice „vrtačů“, které potřebovaly přibližně deset měsíců na vyvrtání dutiny vany a dalších několik měsíců na její vyhlazení, vyleštění a vyrobení víka. Práce potřebná na výrobu Chufuova granitového sarkofágu, vany a víka mohla činit celkem okolo 28 000 pracovních hodin. Počet hodin by byl mnohem vyšší, pokud by řezala a vrtala pouze jedna trojice.
To však není vše. Spotřeba mědi během vrtání činila kolem 434 kg, váha písku použitého během vrtání ke zvýšení tření se odhaduje na 22,5 tun, množství přímo odvrtané granitové hmoty činilo 242 kg, zatímco celkové množství odstraněného granitu bylo 3 186 kg. Z jiného poměru vyplývá, že na jeden kilogram použité mědi připadlo 12 kg odstraněné hmoty granitu (Stocks 2003).
Cesta ke kolapsu
Paradoxně, vývojový impuls, který s sebou přinášely výše zmíněné aspekty, nakonec způsobil neodvratný úpadek celé této fáze staroegyptské civilizace. Stalo se tak v několika postupných a logicky na sebe navazujících etapách v průběhu Staré říše (pro úvod k dějinám tohoto období viz kapitolu J. Málka v Shaw 2003).
První z nich nastala ještě na konci 4. dynastie, kdy na trůn dosedl panovník Menkaure. Objem hmoty jeho pyramidy je již mnohonásobně menší, než tomu bylo u jeho předchůdců. Nastupuje tak trend směřující ke zmenšování objemu vlastních pyramid a k přesunutí těžiště významu pyramidových komplexů do výzdobného programu jejich dalších stavebních součástí – údolního chrámu, vzestupné cesty a pyramidového chrámu, kde probíhal zádušní kult panovníka. Projevuje se tak sémantický posun od prosté monumentalizace k propracovanému symbolickému systému.
…
Veškeré obětiny (potraviny a nápoje) se stávaly součástí mechanismu přerozdělování (tzv. oběhu obětin). Na oltářích panovníka a bohů nebyly spáleny, ale putovaly z nich v různém množství do rukou kněží a dalších chrámových zaměstnanců, podle jejich pracovního zařazení a postavení. Provoz chrámů představoval skutečnou výzvu staroegyptské ekonomice. Tím to však nekončilo: kněz, který dostal za své služby v tom a tom měsíci několik desítek džbánů piva, je mohl těžko všechny sám spotřebovat (pouhých deset džbánů obsahovalo 16–24 litrů piva). Musel se alespoň části z nich nějakým způsoben zbavit. Tím odbytištěm byl trh. Nedávná analýza vyobrazení tržních scén dochovaných na stěnách staroegyptských hrobek ukázala poměrně jasně, že se zde v transakcích jako platidlo objevují nejčastěji právě chleby a zapečetěné pivní džbány, jež tak fungují jako jakási „hodnotová univerzália“ s obecně uznávanou, známou a pevnou směnnou hodnotou. Za ně si úředníci mohli nakoupit to, čeho se jim naopak nedostávalo: řemeslné produkty a ryby (Bárta 1998, 2004). Analýza objemů pivních džbánů v letech 1991–1993 ukázala celkem jednoznačně, že objemy těchto nádob byly standardizovány a odpovídaly velikosti, kterou bylo možné vždy jednoduše převést na staroegyptskou abstraktní jednotku objemu. Ta se nazývala hekat a rovnala se objemu 4,8 litru. Objem pivního džbánu činil na počátku 5. dynastie 1,6 litru (tj. jednu třetinu hekat) a během druhé poloviny 5. dynastie se zvětšil na 2,4 litru (tj. polovinu hekat). Analýza poměrně spolehlivě dokázala, že došlo k určité inflaci platidla, kdy za stejnou práci úředníka v kanceláři, kněze v chrámu či dělníka na stavbě bylo třeba vydat více „platidla“ piva. Možnosti řešení byly dvě – zvýšit počet nádob, což by nepoměrně více komplikovalo jejich dopravu a zpomalovalo výrobu keramiky, nebo nepatrně zvětšit velikost džbánů; stalo se zjevně to druhé (Bárta 1995, 1996).
Další podstatný činitel, který šel ruku v ruce s rostoucí plochou chrámů v pyramidových komplexech a značnými dodávkami naturálií do jednotlivých chrámů panovníků, se objevuje na počátku 5. dynastie: přibližně v době vlády Veserkafa se do významných úřadů ve státě dostávají hodnostáři nekrálovského původu. Tento trend představuje zásadní změnu. Doposud totiž byli do nejvyšších úřadů v zemi (např. vezír, správce královského paláce, héliopolský velekněz slunečního boha Rea aj.) jmenováni především příslušníci královské rodiny. Panovník se tak snažil nejjednodušším způsobem zajistit spolehlivost a věrnost nejvýše postavených hodnostářů v byrokratické hierarchii. Na efektivním fungování výběru daní a vykonávání svých pokynů byl totiž přímo závislý. Všichni tito lidé byli činní jak u dvora v rezidenci panovníka, tak i v zádušních chrámech panovníka.
…
V době vlády panovníka Niuserrea dochází k dalšímu posílení vlivu nekrálovských hodnostářů. Niuserre nastupuje na trůn za podpory několika vysoce postavených úředníků, z nichž jeden si dokonce bere za manželku panovníkovu dceru. Tento hodnostář se jmenoval Ptahšepses a získal dokonce úřad vezíra, druhého nejmocnějšího muže ve státě hned po králi (Balík, Vachala, Macek 2002). Panovníkovy ústupky však šly mnohem dál: od tohoto okamžiku si vysocí úředníci mohli pro sebe a své nejbližší stavět rozsáhlé pohřební komplexy připomínající posmrtné paláce. Jsou dalším důkazem toho, že v rukou nekrálovských hodnostářů se akumulovala stále větší moc. Každá loajalita má totiž svou cenu. Další významnou charakteristikou Niuserreovy vlády je plně se prosazující dědičnost výnosných státních úřadů. Dědičnost se poměrně rychle stala jedním ze základních principů legitimity při předávání úřadů vysokých i nižších státních úředníků činných ve státě. To dokazují mj. i četné genealogie a výčty titulů na stěnách staroegyptských hrobek (blíže k administrativě Staré říše a postupným reformám viz Helck 1954; Kanawati 1980; Strudwick 1985).
Téměř současně dochází k odstředivým tendencím v jižních oblastech. Panovník Džedkare se pokusil této situaci čelit zavedením úřadu představeného Horního (jižního) Egypta, který měl ve své kompetenci řízení jednotlivých krajů jižně od dnešní Káhiry až po Asuán. Spravoval oblast provincií v délce více než 700 km, odkud pocházela řada hodnostářů, kteří se stále více, zřejmě pod vlivem okolností u královského dvora, pokoušeli usurpovat podíl na státní moci a vymanit se ze sféry bezprostředního exekutivního vlivu královského administrativního aparátu. Týž panovník se pokusil reformovat správu země zavedením úřadu vezíra pro celý Horní Egypt a vytvořením sekundárních administrativních center v 10., 15. a 20. hornoegyptském kraji (nomu).
Zároveň docházelo i k jevu, který nazýváme „demokratizace“ posmrtného života, byť to není pojem zcela odpovídající. Zjednodušeně lze říci, že až do této doby se mohl pouze panovník po smrti symbolicky ztotožnit s pánem podsvětní říše Usirem. Ale nyní se Usirem mohl, soudě podle textů a náboženských obětních formulí v hrobkách, stát každý. Nejmarkantnější doklad této nové koncepce lze najít na téměř každé obětní scéně, která tvořila ústřední výzdobný prvek kultovních kaplí v hrobkách staroegyptských hodnostářů této doby. Majitel hrobky sedí v křesle a před ním se nachází obětní stůl s nakrájenými chleby. Nyní jsou však chleby nahrazovány tvarově podobnými rákosovými listy. Ty měly navozovat představu rákosové houštiny egyptské delty, v níž se podle staroegyptských mýtů znovuzrodil Usir. Rákosové listy se tak stávají jakousi mytologickou branou mezi pozemským a oním světem (Bárta 1995).
Za vlády panovníka Venise byly vnitřní prostory pyramid poprvé vyzdobeny tzv. Texty pyramid, souborem magických textů a říkadel, které měly mrtvému panovníkovi pomáhat při cestě na onen svět a zajistit mu, aby se po své smrti stal jedním z bohů egyptského panteonu a připojil se tak ke svým předkům. Zakladatel 6. dynastie Teti je dalším z vládců, který byl nucen omezovat svou svrchovanou božskou autoritu. Pokusil se získat ji zpět několika osvědčenými způsoby, které byly použity již jeho předchůdci: učinil další ústupky vysokým hodnostářům a zároveň se snažil soustředit rozhodující moc v rukou několika nejvyšších úředníků svého dvora. Vezír se tak stal přímým správcem a kontrolorem provozu pyramidových komplexů, kterými přímo nebo nepřímo protékala nezanedbatelná část ekonomického potenciálu země. Současně zanikl úřad správce královského paláce (v minulosti velmi vysoký a vlivný úřad, který zpočátku zastávali pouze královští synové), jehož pravomoci pravděpodobně převzal vezír. Jednu ze svých dcer provdal Teti za hodnostáře a vezíra Mereruku. Pepi I. si naopak bere za manželky dvě dcery jihoegyptského hodnostáře Džaua z Abydu. Není bez zajímavosti, že vysocí hodnostáři si nechávali své pohřební komory v podzemí hrobek rovněž zdobit již za panovníka Tetiho, ne sice Texty pyramid, nýbrž motivy a texty, které jim měly zajistit zabezpečený posmrtný život.
…
Na konci Staré říše se plně projevil mechanismus, který doplňoval výše zmíněný násobící efekt. Jedná se o zákon snižujících se výnosů. 23. století př. Kr. představuje závěrečné období rozmachu egyptského státu. Podobně jako na počátku Staré říše se projevily především endogenní faktory, nyní však svými negativními aspekty. Znamená to, že egyptský stát se neocitá v krizovém stadiu v důsledku zásahu zvenku (dobyvačné politiky cizích mocností či primární ztráty trhů). Je zajímavé, že fenomény, které na počátku Staré říše působily stimulativně, nyní působí opačným směrem a přispívají k postupnému zániku státu. Pyramidové komplexy a zejména jejich provoz pohlcovaly příliš velké bohatství země, které chybělo v jiných oblastech. U rozpadu původně jednotné země na znovu víceméně oddělené domény nezávislých hodnostářů stál nárůst nezávislosti nejvyšších úředníků a zavedení principu dědičnosti jako důsledek akumulace moci a bohatství a omezená schopnost panovníka efektivně reagovat, neboť ekonomická základna jeho moci byla postupně oklešťována.
Lze tak říci, že specializace a diferenciace společnosti netvořila předpoklad vzniku a fungování pyramidových komplexů, ale rozvíjela se v těsné návaznosti na požadavky tehdejší elity. Vše sloužilo ke zviditelnění výjimečnosti postavení vládnoucí vrstvy (princip sdílení bohatství elity) a s tím související identifikace a sociálního „pojištění“ jejích příslušníků. Ve chvíli, kdy vládnoucí vrstva již nebyla schopna dostát svým nepsaným společenským závazkům (tj. poskytovat práci a tedy ekonomické zázemí formou zakázek poddaným), došlo ke zhroucení/kolapsu celého systému.
V průběhu 23. století tak postupně dochází ke krizi v pěti hlavních oblastech státní ideologie a správy. Představuje je: krize identity (jak je vládnoucí skupina akceptována a považována za legitimní), participace (kdo a jak se podílí na správě státu), penetrace (schopnost efektivní kontroly administrativy a ekonomiky státu), legitimity (otázka autority a schopnosti prosadit rozhodnutí) a distribuce (efektivity přesměrovávání ekonomických zdrojů). Jako první se projevuje krize identity a distribuce (Müller-Wollermann 1986). Egyptský stát tak v důsledku výše uvedených faktorů prochází krizí, alespoň pokud tento proces nahlížíme z pohledu existence homogenního a silně centralizovaného státu.
Z výše uvedených skutečností by mělo vyplynout několik závěrů: cesta ke kolapsu stavitelů pyramid trvala několik desetiletí, byla postupná a systém narušovala po stránce jeho efektivity. Aktuální reakce měly formu ad hoc „vylepšení“, která však měla pouze krátkodobý efekt. Na konci 6. dynastie došlo k tomu, že se systém zhroutil jako domek z karet především proto, že jeho charakteristiky – centrální řízení a úřady, schopnost prosadit v celé zemi obecná rozhodnutí, legitimita moci, schopnost centrálního a efektivního výběru daní po celé zemi a „platební schopnost“ státu – zanikají. A podle mého soudu docela rychle. Nikdo však netušil, že loď se potápí. Až do konce 6. dynastie nelze v oficiálních pramenech vysledovat nic, co by naznačovalo, že si tehdejší lidé byli vědomi blížícího se kolapsu nebo radikální změny poměrů.
Tento text je úryvkem z knihy Něco překrásného se končí – Kolapsy v přírodě a společnosti
Dokořán, Praha 2008
Podrobnosti o knize
Viz také:
V pyramidě ze Staré říše identifikován nejstarší semitský text
Bylo ve starém Egyptě lepší být rolníkem, nebo otrokem?
Mumie chránily starověký Egypt před inflací?
