***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Středověká spiritualita byla přímo posedlá představou pekla. Netýká se to zdaleka jen duchovenstva; přesvědčení, že rozhodující část lidí skončí nutně zatracena, byla rozšířená obecně. A nelze ani říct, že to vše fungovalo jen jako strašák, který měl upevňovat moc určitých skupin už na tomto světě.
Rakouský historik Peter Dinzelbacher ukazuje, že posedlost pekelnými hrůzami a souvisejícími obrazy byla ve středověku opravdu univerzální. Ve skutečnosti i teologové, filozofové či mystici pokládaní za hlasatele lásky se stejným až sadistickým zaujetím popisovali utrpení odsouzených v pekle. Tato fascinace nebyla závislá ani na pohlaví vizionáře – stačí se podívat do popisů světic Františky Římské, Hildegardy z Bingen či Brigitty Švédské. Dnešní výbory ze středověkých textů jsou však obvykle dělány záměrně tak, aby tento rys byl potlačen a naopak zdůrazněny zážitky lásky ke Kristu.
Z dnešního pohledu byly středověké představy o pekle zatížené řadou absurdit – měli sem přijít nekřtěné děti i všichni pohané (a Židé žijící po narození Krista). Následkem dědičného hříchu se totiž věčný trest dostavoval jaksi automaticky (příslušné přesvědčení začalo převládat už v pozdní antice pod vydatným vlivem Augustina).
Je pravda, že středověké peklo bylo přece jen strukturované a trpět se dalo řadou způsobů – tak třeba nejmírnější varianta neměla být spojena přímo s mučením, ale pouze s nepřítomností Boha/světla. Být navždy uvržen do temnoty je ovšem trest dost silný sám o sobě. (Pokud tedy není takový stav spojen s určitým zastřením vědomí, jako tomu třeba bylo v podsvětí řeckém.) Ve starověku se sice vyskytovaly heterodoxní názory, podle kterých budou na konci dějin všichni z pekla vysvobozeni, ve středověku ale hlásat něco takového mohlo snadno vést na popraviště.
Dinzelbacher navíc upozorňuje, že představa o odsouzení nekřtěňátek do pekla způsobovala značná muka jejich rodičům. Podobně fungovala kázání, ve kterých kněží naopak jednotlivě vypočítávali, rodiče koho z přítomných byli zatraceni.
Největší trest měl být vyhrazen Jidášovi. Řada středověkých spisů naturalisticky líčí, jaké hrozné věci ho měly postihnout. Různá vytržení mysli, extáze a zření se téměř nikdy neobešly bez vizí ďáblů a utrpení. Některé pasáže jsou přímo záznamem putování jednou velkou mučírnou (opět – dnešní výbory středověkých textů toto pomíjejí). Odsouzeni k největším mukám měli být také pachatelé smrtelných hříchů a samozřejmě odpadlíci od pravé víry.
Existovaly dokonce i pokusy nějak kvantifikovat poměr spasených a odsouzených – výsledek se obvykle pohyboval v řádu 1 / desetitisícům.
Dinzelbacher přemýšlí o tom, kde se všechny tyhle představy a podivná fascinace utrpením vzaly. Vesměs nešlo o pokrytectví (i když třeba obchod s odpustky byl samozřejmě velmi výnosný), kazatelé tomu všemu sami věřili a extatici zažívali. I duchovní museli být sami o sobě často přesvědčeni, že jsou přímo zralí pro peklo – strach a přesvědčení o vlastní vině a zkaženosti dusily třeba i otce scholastiky Anselma z Canterbury. Po kázáním svatého Bernarda o pekle byli jeho mniši tak vystrašeni, že je dotyčný musel sáhodlouze uklidňovat. Tento všudypřítomný děs vedl k tomu, že i ve středověku lidé páchali sebevraždy (třebaže racionálně uvažováno to mohlo vést pouze k tomu, že do pekla přišli neodvolatelně a ihned.)
Rakouský historik dospívá k závěru, že příslušné myšlenkové klima se mezi křesťany zrodilo v době, kdy byli v římské říši bezmocnou pronásledovanou sektou. Tehdy se objevila touha po pomstě. U Tertulliana už jeho líčení vypadá tak, že křesťané budou mít z pekelného trápení nevěřících přímo požitek. Protože původcem trápení v pekle nejsou ďáblové, ale přímo Bůh – ďáblové pouze vykonávají jeho rozsudky.
Dinzelbacher také upozorňuje na středověkou zálibu sledovat veřejně vykonávané exekuce – tedy opět fascinace cizím utrpením. Nicméně připouští, že celý problém fascinace peklem je asi složitější.
Zdroj: Peter Dinzelbacher: Poslední věci člověka – nebe, peklo, očistec ve středověku, Vyšehrad, Praha, 2004
