pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Rozsáhlejší použití střelných zbraní u Kreščaku je podle všeho uváděno až v pozdějších pramenech, spíše než dělo stál tedy za koncem jízdy dlouhý luk. Angličtí pěšáci dokázali mít ve vzduchu celou řadu šípů najednou, stříleli prostě před sebe a bez míření. Rytíři zakutému v brnění takové šípy zase tolik neublížily, pohromu však představovaly pro koně. Z důvodů pohyblivosti nemohl být kůň obrněn stejně jako rytíř, zásah koně byl ovšem fatální i pro rytíře. Navíc i obrněný kůň se záplavy dopadajících šípů bál. Jean le Bel popisuje bitvu u Kreščaku takto:
„…někteří /koně/ uskakovali zpět zasaženi šílenstvím, někteří se točili zády k nepříteli. Další se prostě položili na zem a jejich jezdci s tím nemohli nic dělat.“
Triumf dlouhého luku nad jízdou nebyl ale ani tak dán výhodou konkrétní zbraně, jako nesmyslnou francouzskou taktikou. Jízda útočila do kopce, po půdě rozbahněné nedávným deštěm a proti slunci sklánějícímu se k západu. Francouzští vojáci na bojiště teprve přicházeli, útočili unavení a ve formacích všelijak promíchaných. Celý francouzský útok na opevněné pozice byl nekoordinovaný a nesmyslný; David Nicolle a Graham Turner, autoři knihy „Kreščak 1346“ se domnívají, že francouzští velitelé by snad byli nakloněni bitvu odložit, před vlastními bojechtivými vojáky by však takový čin stěží obhájili.
Tehdejším zvykem bylo linii pěchoty ještě před útokem jízdy narušit vlastními střelci a jízda měla posléze vpadnout do mezer vzniklých ve formaci. I zde se Francouzi zachovali naprosto nesmyslně. Jejich janovští střelci z kuší byli na začátku bitvy přes odpor svých velitelů přinuceni postoupit vstříc nepříteli a zahájit střelecký souboj: opět do kopce, proti zapadajícímu slunci a navíc za situace, kdy se pavézy Janovanů ještě vezly na vozech v týlu.
Jakkoliv kuše by za normálních podmínek nad anglickým lukem nejspíš triumfovala (průraznost, dostřel, kuší se mířilo, střelci by byli normálně chránění zbrojí více než angličtí lehkooděnci…), takhle byli janovští střelci poraženi, aniž v anglické formaci způsobili vážnější ztráty. Janovským střelcům se na svahu špatně mířilo, angličtí lukostřelci naproti tomu zasypávali svého protivníka šípy bez problémů „plošně“.
Jakmile Janované začali couvat, napadla je francouzská jízda, která je podezírala ze zrady. Podle druhé verze se přes linie poražených střelců z kuší pouze přehnala. Ať tak či onak, to, že se jízda převalila přes řady ustupující pěchoty, znamenalo jednak další ztráty na životech, navíc ale síla nárazu jízdní formace byla takto rozdrobena. Následující fáze bitvy pak byla ve znamení opakovaných a zcela nekoordinovaných útoků francouzské jízdy proti anglickým pozicím. Angličané postoupili kupředu až v samém záběru bitvy, kdy francouzský král se svou družinou uprchl. Přitom ještě stále přicházely na bojiště čerstvé francouzské síly – a Angličané nebrali zajatce…
Shrnuto: zdá se, že spíše než o triumf jednoho typu zbraně šlo o katastrofální selhání francouzské vojenské taktiky. Středověkému rytířstvu tak jako tak zvonila hrana, ovšem s takhle nesmyslným postupem by se dalo prohrát cokoliv. Triumf lukostřelců, kteří se rekrutovali z neprivilegovaných vrstev, ovšem dále narušil feudální společenskou strukturu. Společnost již byla relativně „prostupná“ a angličtí lukostřelci od Kreščaku měli před sebou sociální vzestup, ať už v anglické armádě či jako žoldnéři jinde.
David Nicolle, Graham Turner: Kreščak 1346, Grada, Praha 2007
