Thomas Kuhn zpochybňuje Popperovo kritérium falzifikace. Netvrdí sice, že by takové kritérium vůbec neexistovalo a nefungovalo, ale podle něj falzifikace (ani verifikace) nemají ve vědě zdaleka tak absolutní pozici, jak se zastánci těchto procedur domnívají.
Kuhn přichází s relativně odvážným názorem, podle kterého ve skutečnosti všechny stávající vědecké teorie v nějakém ohledu nesouhlasí se skutečností – existuje pozorování, které je s nimi v rozporu. Přesto to však nevede k opuštění těchto teorií, pokud rozpory nejsou příliš fatální (v takových případech se podle Kuhna objeví nové paradigma a to staré je zavrženo, přichází "vědecká revoluce" apod.). Vědci prostě věří, že rozpor se časem nějak podaří vysvětlit, objeví se nové pozorování/experiment s odlišnými výsledky apod. Objevení jediné černé labutě nepovede k zavržení názoru, že labutě jsou bílé.
Kritériem pro volbu určité teorie je podle Kuhna především její schopnost sloužit jako rámec, v němž se dobře provozuje "normální" věda – tedy stále lépe řešit hádanky a vymýšlet hádanky nové. Určitý nesouhlas mezi teorií a realitou pak teorii podle Kuhna činí dokonce přitažlivou, protože umožňuje snadno vytvářet nové hádanky.
Kuhn je nakloněn spíše "pravděpodobnostním" metodám, tedy porovnání teorií (ať už verifikací či falzifikací, které se podle něj uplatňují vedle sebe) ne absolutně, ale podle toho NAKOLIK jsou v souladu/v rozporu s realitou. Neexistuje sice žádný absolutní koeficient souhlasu/rozporu, ale můžeme takto porovnávat více teorií mezi sebou. V daný okamžik pak prostě preferujeme teorii ve shodě nejlepší.
Ani to však není jednoduché, celý porovnávací proces se totiž často nedaří provést nějak automaticky, "účetně". Pokud spolu soupeří nejen mírně odlišné teorie, ale zásadně různé pohledy na svět, pak mezi zastánci různých paradigmat nepanuje shoda v pojmech ani cílech jejich teorií (vysvětlení čeho, jakého jevu má vyšší hodnotu), především však v tom, jak by se měla "míra souladu teorie s realitou" počítat (jaké rozpory jsou jen podružné detaily apod.). Ve vědě panuje konsensus snad pouze v tom, že výběr mezi paradigmaty se má řešit právě v rámci vědy – tedy nikoliv třeba vládní mocí nebo hlasováním laiků. Takový konsensus je klíčový pro samu podstatu vědy (možná právě proto neexistovala věda mimo prostředí antiky a novověké západní společnosti?). Nicméně nějaký obecný návod, jak řešit spor mezi jednotlivými paradigmaty v rámci vědy, už podle Kuhna neexistuje.
Při volbě mezi paradigmaty navíc neporovnáváme jen současnou situaci, ale také "přísliby" do budoucna (tedy jak nám přijetí určitého paradigmatu umožní vytvářet další hádanky, nakolik je teorie "plodná").
Zdroj: Thomas Kuhn: Struktura vědeckých revolucí, Oikoymenh, Praha, 1997
Poznámka: Kuhnova kniha je bohužel psána hodně těžkopádným jazykem. Kromě určité posedlosti pojmem paradigmatu je z ní také dle mého názoru patrná určitá (asi spíše nezáměrná?) "temnost". Čtenáři často není jasné, co vlastně Kuhn chce říci. Kuhn není na rozdíl od řady postmoderních filozofů dryáčnický a povrchně si hrající se slovy, čtenář Struktury vědeckých teorií má dojem, že autor negeneruje módní fráze, ale skutečně má co říci a snaží se své téma pečlivě rozebrat a artikulovat. Bohužel mu to ale nějak nejde. Kuhnovy názory se obtížně interpretují, není jasné, zda měl na mysli "právě tohle". Ostatně, Kuhn si na zkreslování svých názorů také opakovaně stěžoval…
