***V předcházejícím výkladu se diskutuje o tom, jak se v lišily odpovědi infikovaných a neinfikovaných toxoplasmou v odpovědích Cattellova testu
Většina z cattellovských psychologických faktorů se zdá být primárně ovlivněna spíše hodnotovým systémem člověka než jeho přirozenými, spontánními tendencemi. Tím se, alespoň podle mého názoru, liší Cattellův dotazník od takových dotazníků, jako je kupříkladu Cloningerův sedmifaktorový TCI dotazník , který jsme začali také používat v pozdějších letech. Zatímco Cloningerovy faktory vyhledávání nových podnětů, závislost na odměně nebo vyhýbání se trestu mohou souviset (a taky patrně souvisejí) s koncentrací určitého neurotransmiteru a parazit je může poměrně snadno ovlivnit právě prostřednictvím změny koncentrace těchto neurotransmiterů, Cattellovy faktory, jako společenskost, síla superega nebo podezřívavost, souvisí spíše s tím, jak má dotyčný nastavený svůj vnitřní systém hodnot.
Když si někdo zdůvodní, že je dobře nedodržovat společenské normy, tak je prostě dodržovat nebude. Když kdosi několikrát v životě zneužil jeho důvěry, bude nejspíš podezřívavý, když se mu to zatím nestalo (nejspíš včas ztroskotal na pustém ostrově), bude spíše důvěřivý. Vzhledem k tomu, že hodnotový systém se ustanovuje poměrně brzy a během života se mění velmi nesnadno, připadalo mi jen málo pravděpodobné, že by některý z cattellovských osobnostních faktorů mohla výrazněji ovlivnit toxoplasmóza.
Poté, co mě příroda vyvedla z omylu a ukázala mi, že řada cattellovských faktorů, a to i takových, u kterých bych to rozhodně nepředpokládal, ovlivněna nákazou byla, začal jsem uvažovat o možném mechanismu. Nakonec jsem dospěl k názoru, že vysvětlení existuje, že ovšem vyžaduje zásadně přehodnotit obvykle předpokládaný vztah mezi hodnotovým systémem a chováním jedince.
Psychologové se většinou domnívají, že důvod, proč lidé obvykle jednají v souladu se svým žebříčkem hodnot (hodnotovým systémem), je ten, že v závislosti na svém žebříčku hodnot upravují své chování. Na základě výsledků, které jsme získali při studiu toxoplasmózy, si dnes představuji vztah mezi žebříčkem hodnot a chováním spíše opačně. Každý jedinec soustavně, i když nevědomky sleduje sám sebe, pozoruje, jak reaguje v různých situacích, a aby se jeho chování nedostávalo do rozporu s jeho žebříčkem hodnot, upravuje postupně nikoli své chování (tak by mohl dosáhnout pouze krátkodobého souladu), ale svůj žebříček hodnot.
Vztah mezi cattellovskými osobnostními faktory a toxoplasmózou si tedy dnes představuji následovně: člověk má nějaký žebříček hodnot, který si z velké části vybudoval už v dětství, pak se nakazí toxoplasmózou a začne se v určitých situacích chovat jinak, než byl do té doby zvyklý. Po nějaké době si toho všimne, jako jsem si toho všiml já, a nějak si to racionálně zdůvodní. Následně přeuspořádá svůj žebříček hodnot tak, aby se jeho nové chování, za které může vlastně parazit, s jeho žebříčkem hodnot nedostávalo do rozporu.
V psychologii jsem pouhý amatér-samouk (moje žena by nejspíš řekla, že i tato charakteristika je v mém případě spíše lichotivým eufemismem). Jestli je moje hypotéza správná, nevím a ani nevím, jestli je nová anebo jestli se někteří psychologové dívají na vztah mezi chováním člověka a jeho žebříčkem hodnot také tímto obráceným způsobem. Když jsem se na to ptal svých kolegů nebo psychologů, se kterými jsme v průběhu času spolupracovali, příliš jistí si nebyli.
Tento text je úryvkem z knih:
Jaroslav Flegr: Pozor, Toxo!, Academia 2011
O knize na stránkách vydavatele
