Jedna z kultovních místností, tzv. Věž mrtvých, skrývá pod podlahou pohřby 66 lidí a pozůstatky dalších asi 400 osob.
Na první pohled jde prostě o pohřebiště. Ukazuje na to, že zde muselo žít dost lidí a po dost dlouhý čas, to ale pro neolit stejně předpokládáme. Uvnitř stavby ovšem kromě kamenných sloupů stál i kámen připomínající oltář. Byly na něm nalezeny stopy krve – zvířecí a ovšem i lidské.
Tím se celý nález dostává do jiného světla – zřejmě před sebou máme doklady lidských obětí (byť pochopitelně ne všichni pohřbení museli být obětováni). Lebky patřily převážně mladým lidem a jakkoliv se tehdy mohlo umírat brzo, je to přece jen nápadné.
Podobně lze interpretovat i jiné nálezy z neolitu Blízkého východu. V Catal Huyuku se mezi lebkami a pažními kostmi nápadně často vyskytují různá poranění. V Jerichu a Ajn Ghazalu byly nalezeny kostry nemluvňat pohřbené pod prahy domů; může jít o stopu kultu předků, ale klidně také oběti „zasvěcující“ celou stavbu; tento zvyk je zaznamenán i z mnohem pozdějších dob. Některé lebky jsou odděleny od nedotčených těl, což také připomíná spíš oběť než pohřební obřad.
Je pravda, že k lidským obětem dochází spíše ve složitých, strukturovaných a hierarchických společnostech – obětováni bývají „ti dole“ nebo váleční zajatci.
David Lewis-Williams ovšem soudí, že neolitická společnost a už před tím společnost mladšího paleolitu v západní Evropě byly složitě hierarchické, s vládci a ovládanými. Náboženství a rituál byly právě prostředky udržení sociální dominance. Nesloužily k „upevnění společnosti“, leda ve smyslu upevnění moc jedněch lidí nad druhými.
Samozřejmě – jsou to spekulace, nevíme, kdo byl obětován a proč a kdo o tom rozhodoval, samotná existence lidských obětí v té době je však velmi pravděpodobná.
Zdroj: David Lewis-Williams, David Pearce: Uvnitř neolitické mysli, Academia, Praha 2009
