Nejbližší podobnost, co se týče metod a kořisti mezi starodávným a moderním lovem, je mezi bývalým lovem zajíců a tím, co moderní lovci nazývají beagling (podle loveckých psů – bíglů). … Mimochodem, jeden z cílů lovu na zajíce ve starém Řecku už vůbec neodpovídá našim moderním představám a praktikám, ačkoliv tenkrát býval naprosto podstatný v řeckém myšlení a konání. Zajíci totiž bývali typickými dárky od milenců, něčím, co podtrhovalo homoerotický pederastický vztah, jenž dnes moderní právní systémy důsledně staví mimo zákon jako zneužívání dětí.
…
Abychom uzavřeli výklad o kořisti, měli bychom poukázat na dva další obrovské rozdíly mezi starými Řeky a moderními britskými či americkými způsoby lovu: týkají se honu na kance a štvanice na lidi.
Lov na kance ve starém Řecku – v ničem se nepodobající modernímu britskému honu na lišku – býval ve skutečnosti zkouškou dospělosti a testem mužnosti, síly (andreia), jež byla tradičně vyžadována u každého řeckého vojáka pro případ války. Lov na divočáky tedy býval symbolicky obojím, jak zkouškou dospělosti, tak technicky vzato – ve všech řeckých městech, kromě Sparty – symbolem elitního společenského postavení.
… V Řecku se jenom pár lidí zmohlo na koně a na vybavení, které bylo potřeba na lov kanců, a ti, kteří byli dostatečně zámožní, s sebou brali i otroky, aby dělali nadháněče, kladli sítě, starali se o koně – zkrátka byl to nepostradatelný pomocný personál. Jen ve Spartě, která měla k dispozici nekonečné zálohy heilótů, přistupovali k lovu s názorem, že hon na divočáky je určitým druhem vojenského tréninku, a této vysoce nebezpečné „zábavy“ se mohl zúčastnit i obyčejný občan.
Padla tu zmínka o otrocích, a to souvisí se štvanicemi na lidi.
V otrokářské společnosti, jako byly Athény v klasickém období, býval typickým projevem odporu otroků útěk. Nejvýraznější příklad takového útěku otroků, o kterém existuje písemné svědectví, se odehrál na konci athénské války, kdy podle Thúkýdida „víc než dvakrát deset tisíc otroků“ uteklo pod záminkou spartského obsazení části athénského domácího území. Otroci obyčejně prchali jednotlivě nebo ve dvojicích, zkrátka v nevelkém počtu, jenže k tomu docházelo tak často, že bylo zavedeno povolání profesionálního lovce otroků (drapetagógos). Se svými psími pomocníky provozoval zajisté velmi lukrativní řemeslo.
Jenže Sparta byla docela jiná otrokářská společnost a my popíšeme rozdíl mezi Athénami a Spartou později a v jiných souvislostech.
Pro tuto chvíli je však třeba zdůraznit, že štvanice na lidi bývala systémovou součástí každodenních vztahů mezi Sparťany a jejich zotročenou nižší společenskou třídou, heilóty. Tedy jinými slovy, honba na heilóty a jejich zabíjení nebyly ve Spartě známkou systémové společenské dysfunkce, jako byl útěk otroků v Athénách. Tady to totiž patřilo k „normálnímu“ běhu věcí, byla to nejdůležitější část z celé řady represivních metod, jež Sparťané používali proti heilótům pod pláštíkem legality, když každoročně vyhlásili válku proti nim. Ve Spartě tedy honitba a válka byly opravdu vzájemně úzce propojené aktivity, doprovázené zvláštním přídechem zvrácenosti.
…
Staří Řekové si byli velmi dobře vědomi, že nemají společnou kulturní identitu, ale přitom byli všichni zajedno, že mají dohromady víc společného než toho, co je rozděluje – s jednou podstatnou výjimkou, kterou byli Sparťané.
…
Nejdůležitějším bodem spartského politického systému byl zvyk společného stolování a právě na průběžné participaci v tomto zřízení záleželo utvrzování spartského „občanství“ (politeia). Existovaly jen dvě přijatelné omluvy pro neúčast na povinné večeři, a to obětování bohům, jež se muselo vykonat ve stanovenou dobu, anebo účast na lovecké výpravě. Sparťané lovili stejnou kořist jako ostatní Řekové, tedy jeleny, divočáky, zajíce atd. Avšak na rozdíl od Athén lov ve Spartě nespadal do kategorie kratochvilných aktivit, natož sportu. Také kořist nebyla užívána, pokud víme, jako dárky mezi milenci.
Krátce řečeno, lov ve Spartě byl smrtelně vážnou záležitostí a jeho výsledky přicházely rovnou na stůl do společné jídelny. Dalším, ještě pozoruhodnějším rozdílem v porovnání s Athénami bylo, že ve Spartě všichni muži, bez ohledu na své ekonomické, politické či společenské postavení, byli vyzýváni, aby chodili pravidelně na lov, protože to byla zřejmá náhražka vojenského výcviku. Koně a lovečtí psi – kteří bývali soukromým majetkem – a heilóti, kteří nebyli soukromým majetkem, ale byli povinně připoutáni ke svým spartským pánům, tudíž museli být kdykoliv k dispozici každému Sparťanovi, který se chystal na lov.
Obyčejní chudší Sparťané rádi využívali výhod těchto příkazů, zčásti kvůli vojenským povinnostem, ale i proto, že ulovená kořist zpestřila jídelníček v jejich jídelnách a mohli se aspoň trochu vyrovnat bohatším sousedům, kteří pravidelně přispívali zemědělskými produkty ze svých větších statků.
Sparťané s velkou pýchou pečovali o své koně a psy, a dokonce prý i o heilóty, kteří projevili mimořádné nadání při lovu.
Tento text je úryvkem z knihy:
Paul Cartledge: Sparta – heroická historie
Academia 2012
O knize na stránkách vydavatele
Poznámka: Text se týká srovnání starověkého a moderního lovu. Autor je Brit, především mu jde o srovnání s tradičním anglickým honem na lišku. Argumentuje proti tomu, že by se moderní lov/myslivost měly nějak hodnotit podle argumentů ve stylu „už staří Řekové“.
