Lingvistika tradičně vychází z toho, že slova jsou arbitrární – nakonec jsou také v každém jazyce jiná. Jenže tak to vůbec být nemusí a protipříkladem nejsou zdaleka jen slova onomatopická.
Určité zvuky se nám v kozku spojují s dalšími asociacemi a vjemy, a to i tehdy, pokud netrpíme synestézií. Psycholog Wolfgang Kohler se takto třeba ptal lidí, aby přiřadili slova takete a babuba dvěma kresbám. Na jedné byl útvar se špičkou, na druhé plynulá křivka. Nepřekvapivě skoro všichni respondenti byli přesvědčeni, že babuba je plynulá věc a takete ta ostrá – proč ale? Možná babuba je „symetričtější“, možná při vyslovení jinak špulíme rty a dojem „kulatosti“ máme kvůli tomu? Co je za podobné vnímání odpovědné, spíše souhlásky, samohlásky nebo jejich kombinace? Kohlerův výzkum je starý asi 80 let a byl téměř zapomenut.
Roku 2001 se ale těmito otázkami začali znovu zabývat Vilayanur S. Ramachandran a Edward Hubbard z University of California v San Diegu. Mírně modifikovali původní pokus na kiki/bouba. 95 % respondentů tvrdilo, že kiki je ostré.
Výzkum pokračoval. Respondenti byli třeba žádáni, aby s určitými slovy/zvuky asociovali chuti (to už je vysloveně synestézie). Výsledky opět nebyly náhodné.
Někdy je to tak, že zvuk v nás vyvolává určitý pocit, protože ho máme spojen s již používaným slovem. SN tak v respondentech asociuje s čicháním – snout, sniff, snot, snore, snorkel. Pokud „čichací“ slovo obsahuje SN, mozek ho dokáže zpracovat rychleji než slovo významově stejné, ale jinak znějící. Podobně FL je spojeno s létáním. V těchto případech jde ale spíše o zkušenost s konkrétním jazykem než o pravou synestézii, jako mluvčí češtiny bychom takové spojení zřejmě neměli.
Nicméně i tak, když dostanete slova cizího jazyka a vedle jejich „překlady“, dokážete je spojit s pravděpodobnější větší než náhodnou, a to i když jde pro nás o jazyky exotické, jako je třeba japonština. Otázka je, jak velký je podíl „nenáhodných“ slov v moderních jazycích. Možná, že první jazyky obsahovaly přednostně právě „nenáhodná“ slova, takže si je první mluvčí mohli snáze zapamatovat a spojovat je s významy, pak se však ve vývoji jazyků stále více uplatňovaly náhodné vlivy? A liší se nějak míra „nenáhodnosti“ v dnešních jazycích, takže by se pak dalo spekulovat, že některé jsou „původnější“?
Nejde jen o teoretický problém – viz třeba vymýšlení názvů produktů v marketingu. Nakonec by se ale s tímto jevem dalo možná nějak pracovat i při výuce cizího jazyka. Nemohly by nás podobné asociace pomoci třeba při konstrukci „stromečků“ zachycujících minulý vývoj jazyků?
A nyní malý test
Co je velké a co je malé?
ghanda
ufak
scurt
bòòkù
Co je pomalé a co je rychlé?
dheere
domol
grabit
acele
Co je špičaté a co kulaté?
bergerigi
dhëmbëzuar
yuán
bombat
Co je v pohybu a co je nehybné?
berjalan
nirka
nötr
hareketli
Na NewScientistu najdete řešení, navíc jsou tam příslušná slova i zvukově přehrána – tak, jak se vyslovují.
Zdroj: NewScientist
