Slavné athénské vítězství v roce 490 př. n. l. bylo spíše šarvátkou. Jak uvádí níže odkazovaná kniha (mimochodem z edice, kterou zde zmiňujeme poměrně často), většina perského invazního vojska se totiž střetu vůbec nezúčastnila. Perský velitel nalodil i jízdu – předpokládalo se, že např. cca 2 000 thesalských jezdců by dokázalo armádu těžkooděnců z Athén a Platají (řádově 5 000 vojáků) porazit – samozřejmě s otázkou, jak by jízda byla použitelná v konkrétním terénu.
Perský velitel Datis ponechal na místě jen jednotky, které měly Athéňany blokovat. I tak ovšem měli Peršané velkou početní převahu; útok je překvapil. Řekové měli dobrý nápad zaútočit v běhu (i přes to, že šlo o těžkooděnce). Tím do značné míry eliminovali jinak ničivý účinek perské lukostřelby. Za brilantně zvolenou taktiku se poklává i obětování středu – později s ním bude slavit úspěch např. Hanibal u Kann. Oslabení linií ve středu ale zřejmě bylo prostě důsledkem toho, že Řeků bylo velice málo a chtěli, aby jejich řady byly rozvinuté do stejné šíře jako nepřítel.
Jaké hlavní faktory vlastně hrály roli v tehdejší válce? Peršané se především snažili boj rozhodnout předtím, než do Athén dorazí posily ze Sparty (známá historka, jak spartské vojsko mohlo do pole až podle fáze Měsíce; mimochodem, tahle pověrčivost bude později osudná i Athéňanům, když kvůli zatmění Měsíce zdrží svůj ústup od Syrakus). Jejich cílem bylo blokovat athénské vojsko u Marathonu a hlavní silou udeřit na Athény. Přitom mj. počítali i s možností, že ve městě dojde k politickému převratu – ve výpravě byl přítomen bývalý athénský tyran Hippias. Tahle kalkulace ovšem nevyšla.
Pro další vývoj nebyla ani tak rozhodující porážka zbylého perského vojska ponechaného u Marathonu, ale to, že se vojáci dokázali vrátit včas do města (ovšem legendární běh posla, který měl na konci své mise padnout mrtev, nemá oporu v dobových pramenech). Peršané se pak k útoku neodhodlali a ani se nepokusili o vylodění.
Mimochodem: Athény v roce 508 ze strachu ze Sparty začaly jednat s Peršany a athénští poslové předali maloasijskému satrapovi Artafenovi zemi a vodu (není ale jasné, zda to znamenalo podrobení nebo přátelství apod. – poslové se možná v příslušném „diplomatickém protokolu“ neorientovali a athénský sněm později jejich krok odmítl).
Co se týče perských poslů žádajících zemi a půdu, to, že byli v Athénách a Spartě zabiti, byl krok na tehdejší dobu bezprecedentní (viz i poznámka níže). Nadto nešlo o nějaký spontánní výbuch pobouřeného lidu, ale chladně pragmatický krok tehdejších politiků – učinit spoluobčany odpovědnými za účast na vraždě a znesnadnit tak pozdější cestu zastáncům kompromisu.
Trestná perská výprava směřovala proti Athénám a Euboji (Eretrii) za účast obou měst na povstání maloasijských Řeků. Zajaté občany Eretrie ovšem Peršané usídlili v jádru své říše a nijak jim neubližovali – to opět pro vyvážení učebnicového pohledu o zlých Peršanech a hodných Řecích.
Ještě lze dodat, že athénskou motivací pro účast na maloasijském povstání byla především kořist. Ta se však nekonala, po dobytí Sard totiž město lehlo popelem dříve, než mohlo být vypleněno (navíc Peršané udrželi akropoli, kam zřejmě značnou část zlata stihli přenést). Athéňané se pak prostě vrátili domů a nechali maloasijské Iony na holičkách.
Pravda však je, že Marathon měl velký symbolický význam, protože bitva ukázala, že Řekové dokáží perské přesile čelit i přímo v poli.
Zdroj: Nicholas Sekunda: Marathón 490 př. n. l. – první perská invaze do Řecka, Grada, 2008
Poznámka: Zajímavě netradiční pohled na řecko-perské války najdeme i v knize Perský oheň (i když možná příliš roubovaný na současnou situaci – Řekové jako tehdejší „teroristé“ apod.). Viz např. tento článek.
