Robin G. Allaby z University of Warwick a jeho kolegové publikovali v časopisu Science výsledky studie, podle které se na Britských ostrovech (konkrétně v sedimentu pobřežního moře u Bouldnor Cliff na jihoanglickém ostrově Wright) našla DNA pšenice stará asi 8 000 let. To podle všeho asi o 2 tisíce let předbíhá počátky místního neolitu, které se datují do doby asi 4 000 př. n. l. Na místě nebyla nalezena žádná zrna a nikdy zde nerostla ani pšenice planá; podle všeho byla zdrojem DNA tedy mouka. Tu místní mezolitici dle autorů článku museli získat obchodem, v době dost dlouho po konci poslední doby ledové přitom už tehdy byla Británie od Evropy oddělena mořem. Podle autorů tedy zbývá jen existence námořního obchodu, a to nejen se vzácnými materiály typu obsidiánu, ale i s běžnými potravinami.
Obecně z toho má vyplývat, že mnohde bylo šíření neolitu asi pomalým procesem, kdy mezolitici a neolitici mohli koexistovat vedle sebe, třeba i proto, že pro svůj způsob života preferovali odlišná prostředí. Pokud navíc Evropu protínaly už v té době propracované obchodní sítě, pak mezolitici mohli své problémy (nepravidelná přísun potravy apod.) zmírňovat tím, že si zemědělské produkty prostě kupovali. Tím se motivace přejít na nový způsob života a šíření neolitu vůbec nejspíš dále zpomalovaly.
Samotný fakt existence DNA pšenice a její datování jsou prý poměrně přesvědčivé, nicméně interpretace diskutabilní. Přece jen jde o jediný nález, otázka je, co z něj vyvodit o šíření neolitu obecně.
Zdroj: Phys.org
Poznámka: Nemohlo jít prostě o migranty-zemědělce, kteří zde přistáli, akorát že nebyli úspěšní a zemědělství se v Anglii uchytilo až o 2 000 let později? Že by se vyplatilo vozit do Anglie pytel mouky a zpátky odvést – co vlastně? Kůže, slanečky? Nálezy tohoto typu navíc nemusí být jen dokladem obchodu, ale i konfliktů mezi mezolitiky a neolitiky, kdy se vítězové zmocnili produktů druhé strany.
