Za kultovní dílo Ludwiga Wittgensteina se považuje Tractatus logico-philosophicus (Traktát) z roku 1921. On sám se po jeho napsání domníval, že jednou provždy vyjasnil otázku vzájemné korespondence mezi jazykem a světem, a zároveň vymezil záležitosti, které do těchto struktur nepatří a „mělo by se o nich mlčet“
Níže uvedené ukázky pocházejí z méně známého Wittgensteinova díla Modrá a hnědá kniha. Text vznikl po Wittgensteinově návratu do Cambridge na počátku třicátých let a představuje vlastně jakýsi mezistupeň Wittgensteinova myšlení – přechod od Traktátu k Filosofickým zkoumáním.
Modrá a hnědá kniha jsou vlastně dva texty, které Wittgenstein nadiktoval svým studentům. Přebaly zápisků (modrý, respektive hnědý) později daly tomuto dvousvazku název. Wittgenstein se zde začíná rozcházet s některými myšlenkami Traktátu, zejména ho znepokojuje pojem význam slov běžného jazyka – není si již jist, že je tak zřejmé, k čemu jazykové prvky odkazují. Přistupuje k hledání významu slov ve způsobu jejich používání, analyzuje problematická slova z oblasti mentálního světa, jako věřit, cítit, bolet, mínit, rozpoznat apod. Přitom mluví o různých formách jazyka, o různých zápisech. V Hnědé knize pak již používá výhradně pojem jazyková hra a uvádí spoustu případů těchto her v situacích, kdy si neznalý člověk (dítě, cizinec, laik v nějakém oboru) osvojuje „význam“ různých slov. Jazykové hry představují hlavní předmět jeho úvah ve druhém období jeho života, které jsou později prezentovány – a také hlouběji promyšleny – v jeho další slavné knize, ve Filosofických zkoumáních.
Modrá a hnědá kniha předkládá spíše spoustu provokativních příkladů, otázek a námětů k přemýšlení o jazyce a významu než nějaký ucelený myšlenkový systém. Wittgenstein čtenáře provází stále složitějšími jazykovými hrami, často ovšem nevysvětluje do podrobnosti motivaci a příslušná pravidla. Text proto není jednoduché čtení, čtenář však může být svědkem urputného hledání nové filozofické metody významného filosofa 20. století a vlastně procesu zrození tzv. „pozdního“ Wittgensteina. Následující úryvky se týkají významu barev, což bývá pro řadu filozofů oblíbeným tématem.
A co byste odpověděli na otázku „Co má bleděmodrá společného s tmavomodrou?“ Na první pohled se odpověď zdá být zjevná: „Obě jsou odstíny modré.“ Ale to je ve skutečnosti tautologie. Zeptejme se „Co mají ty barvy, na které ukazuji, společného?“ (Jedna je, řekněme, bleděmodrá, druhá tmavomodrá.) Odpověď na to by ve skutečnosti měla znít „Nevím, jakou hru to hraješ“. A na této hře záleží, jestli mám říci, že mají něco společného, a co řeknu, že mají společného…
Představte si použití jazyka (kulturu), v němž by bylo společné jméno na jedné straně pro zelenou a červenou a na druhé straně pro žlutou a modrou. Řekněme např., že by byly dvě kasty, jedna patricijská, která by nosila červené a zelené oděvy, a druhá, plebejská, která by nosila modré a žluté oděvy. Jak ke žluté, tak k modré by se odkazovalo jako k plebejským barvám a k zelené a červené jako k patricijským barvám. Na otázku, co mají červená a zelená skvrna společného, by člověk našeho kmene neváhal říci, že jsou obě patricijské…
Snadno si můžete představit jazyk (a opět to znamená kulturu), kde by neexistoval společný výraz pro bledě a tmavě modrou, v němž by se první nazývala třeba „Cambridge“ a druhá „Oxford“. Kdybyste se člověka tohoto kmene zeptali, co mají Cambridge a Oxford společného, měl by sklon říci „Nic“…..
Mysli si následující případ. Nějaký lid nemá slovo, které by odpovídalo našemu „červený“ nebo „zelený“ atd., nýbrž má pro každé z nich pět různých slov, pro pět stupňů světlosti barvy. Když se tito lidé učí česky, diví se, že je zde pro těchto pět jen jedno slovo. Neřekli by, že naše slovo „červený“ má pět různých významů? Zvláště když si myslíme, že si ten, kdo od nás to slovo slyší, v duchu přeříká všech pět slov a představí si k nim ty barevné tóny. Zvykne-li si však postupně na naše používání jazyka a naučí-li se „myslet česky“ – neřekli bychom třeba, že teď vidí to, co je všem těm barevným tónům společné? ….
„Nemohli bychom dva tóny červené, třeba karmín a rumělku, pojímat jednou jako barvy, jež spolu mají společnou červenou, a jindy prostě – jako dva do jisté míry podobné barevné tóny nebo jako dva barevné tóny, které jsou podobné čistě červené?“ – Ano, ale v jakých případech bys řekl , že to děláme, a v čem spočívá slovo „pojímat jednou tak – jednou jinak“?
Poznámky k zamyšlení:
– Má smysl vůbec mluvit o různých významech téhož slova? Má např. slovo opice skutečně více významů (zvíře, stav opilosti)? Pro někoho, kdo zřetelně „vidí to společné v obou použitích slova“, může jít o stejný význam, jenž má jen různé odstíny.
– Pomocí barev se často ilustruje filozofický problém qualií, tedy vnitřních, v podstatě nesdělitelných prožitků spojených s vnímáním okolního světa. Co když vnímám červenost „stejně“, jako někdo jiný vnímá zelenost? A jsou tyto mentální prožitky pro význam slov červený, zelený atd. důležité? Wittgenstien říká: „Ne, pro význam je důležité používání slov v rámci jazykových her.“
– Mohli bychom za význam slova červený považovat konkrétní spektrum elektromagnetického záření?
– Je možné naprogramovat počítač tak, aby zvládl hraní všech možných her v přirozeném jazyce a z jeho komunikace by nebylo možné rozeznat, že jde o stroj (např. ve smyslu Turingova testu)? Počítat lze pouze podle explicitně daných pravidel, pravidla jazykových her se těžko formulují a navíc se vyvíjí, tvrdil by zřejmě Wittgenstein.
– Má číslo šest nějakou barvu pro matematika, pro pětileté dítě? A co pro hráče rulety?
– Souvisí Slávie s významem slova červenobílý, Bohemka s významem slova zelený, Real Madrid s významem slova bílý?
Zdroj: Ludwig Wittgenstein: Modrá a hnědá kniha (Filosofia, Praha 2006, objednávka titulu na Kosmas.cz)
Anotace titulu
Soubor Modrá a Hnědá kniha otevírá všechna velká témata pozdního Wittgensteina: vztah užití a významu, problém rozumění a zvládnutí určité techniky, otázku pravidel, jazykových her a „forem života“, zpochybnění možnosti soukromého jazyka.
Tzv. Modrá kniha je záznamem Wittgensteinových přednášek v Cambridge z let 1933-34. V letech 1934-5 Wittgenstein nadiktoval i tzv. Hnědou knihu, určenou zprvu pouze pro několik přátel a žáků. Texty původně nebyly určené k publikování, postupně se však šířily mezi jeho žáky. Hnědou knihu se Wittgenstein pokusil připravit k vydání, nakonec ale práci ukončil a začal se věnovat Filosofickým zkoumáním.
