Kolem Velikonoc roku 600 křesťanského letopočtu se mor vrátil do Galileje. Morová rána udeřila s takovou prudkostí, že se záhy rozšířila až za Golanské výšiny i do pustiny pokryté křovisky a pískem, která hraničila s Palestinou. Význačným místem mezi pohraničními sídly silně zasaženými
morem byla Džabíja, velké stanové město Ghassanovců. Tam si hrůzy morové rány zapamatovali nadlouho: „Po jejím zuřivém řádění zůstal jen dým podobný větrnému víru,“ psal jeden z místních básníků.
Arabové žijící za hranicemi říše byli nejhorších následků morové rány až doposud ušetřeni. Infekce se v poušti šířila hůře než v ulicích či v polích. Od prvních ataků moru už uplynula doba delší než půl století a Arabové byli stále přesvědčeni, že je to výhradně nemoc „zemí Římanů“.
Pro Ghassanovce i pro Lachmovce představoval úbytek počtu obyvatel v celém pásmu úrodného půlměsíce velkou příležitost: vyčerpanost a zbídačenost obou jejich protektorů nevyhnutelně vyúsťovala v jisté uvolňování uzdy. Tak například v roce 540, kdy devastace způsobená morem dosáhla vrcholu, zjistili Arethas i Mundhír, že mají volnou ruku k vystupňování své vendety, „aniž by se museli ohlížet na Římany nebo Peršany“.
Kontrola ze strany velmocí pohroužených do svých vlastních jedovatých záští se stala prakticky bezvýznamnou. Oba soupeřící kmeny spolu válčily stále častěji ve jménu protektorů spíše nebeských než pozemských.
…
Tento nový postřeh, totiž že lze v zabíjení vidět nejen průvodní jev drancování, ale také službu nebesům, byl pro Araby lákavou látkou k přemýšlení. Pro Ghassanovce se stal něčím ještě důležitějším – nevyvlastnitelným jádrem kmenové identity. K roku 600 n. l. už nebylo pochyb, že se plně vžili do nově přijaté role být štítem křesťanské říše. Ani přehršle urážek a ponížení, jichž se jim dostávalo od vrtkavého římského establishmentu (například když Řím poslal jejich krále v roce 582 do vyhnanství na Sicílii nebo podnikl krátký, byť nepodařený pokus rozpustit jejich federaci nadobro), nemohla jejich loajalitou otřást. Věřili, že jsou buď bojovníky Božími, anebo je jejich existence marná. Byla to velice působivá smyšlenka.
Ostatní arabské kmeny postupně přestali vidět v Ghassanovcích římské loutky a stále častěji na ně pohlíželi stejně jako kdysi na Lachmovce – jako na pravzor rytířských ctností. Stoly prostírané při ghassanovském dvoru byly dle líčení básníků tak pohostinné a přístupné všem příchozím, že se hlídací psi v Džabíji odnaučili štěkat na cizince. Dokonce i kulinářské umění Ghassanovců dosahovalo kvalit hodných vyvolenců nebes. Žádný kompliment nemohl být pro ženu lichotivější, než byla-li její osobní skvělost přirovnána k místní specialitě – tharidat Ghassan – k dušeným mozečkům v omáčce.
Vliv Ghassanovců se ale týkal i podstatně vážnějších záležitostí než kulinářských výkonů. Aura tajemné přitažlivosti i neporazitelnosti Ghassanovců účinně přispívala k propagaci jejich nebeského ochránce.
V roce 600 n. l. se nechal pokřtít už i lachmovský král. Ve městech Híra a Džabíja se uprostřed stanů začaly zdvihat kamenné kostely. Od severu až k dalekému jihu, kde nadžránská Ka’ba připomínala slavnou památku mučedníků, se začaly v okrajových oblastech Arábie čím dál tím více projevovat fyzické známky příklonu ke křesťanské víře. Ctižádostivým vojenským vůdcům se naskytl nejen příslib posmrtné spásy na nebesích ale také okamžitá šance nahlédnout do andělských komnat ještě během života. Mnozí Arabové se drželi doslova s vlčí zarputilostí přesvědčení, že nabyl-li muž vytrpěným strádáním mimořádné svatosti, může skrze slznou mázdru v očích zahlédnout na okamžik zářivý zjev svých nebeských ochránců i s jejich nablýskanými ohnivými meči. Ostatně vojenský potenciál nebes byl nade vši pochybnost demonstrován kulovým bleskem,
jenž sežehl Mundhíra. Početní bojovníci se po slavném vítězství u Chalkidy vydali houfem ke sloupu sv. Šimona, aby se dotkli paty sloupu a načerpali něco z jeho moci. O desítky let později už Ghassanovci považovali křesťanskou zbožnost za zbraň podstatně účinnější než cokoli jiného ze své výzbroje.
Takové vyhlídky dokázaly řádně vylekat kmeny, které zůstaly nepokřtěny. V zásadě se víra křesťanů i Arabů v neviditelnou říši duchů značně překrývaly. Jak pohané, tak křesťanští mniši prohlašovali, že vídají anděly.
…
V dekádách po úderu moru už bylo patrné, že se nárazníková zóna za hranicemi Svaté země rozšiřuje dále k jihu, do nitra Arábie. To ale nebylo výrazem síly křesťanské říše, ale naopak jejího slábnutí. V rovnováze sil došlo k výraznému posunu nejen v oblasti úrodného půlměsíce, ale také podél celé jižní hranice říše.
V Kartágu si kupříkladu rozmrzelí kronikáři všimli, že počet „druhdy nespočetných říšských vojenských jednotek se scvrkl, kdežto potenciálně nepřátelských kmenů se mor, ten spojenec válek, prakticky nedotkl“. Nakonec se Berbeři, domorodý kmen v severní Africe, číhající v horách mimo dosah říšských úderných útvarů, začali proměňovat z dotěrných kočovníků ve skutečnou hrozbu. Také v Arábii spatřili pouštní nomádi, jimž se morová rána vyhnula, v římské agonii svou příležitost. Sice nebyli tak početní jako Slované či Avaři, ale i oni o sobě dávali stále citelněji vědět. Kolem roku 600 n. l. se celé populace přistěhovalců – v arabštině muhádžirún – usadily mezi Palestinou a Hidžázem, v oblasti přilehlé k horní části Rudého moře. Příslušníci kmenů podivných názvů jako Judham, Amila či Bali – před pár desítkami let římským autoritám naprosto neznámých – se nyní dostávali na soupisku foederati.
Nebylo bohužel zcela jasné, zda je úřady mají vážně počítat mezi přátele římského lidu, nebo je považovat za obtížné vetřelce, jejichž pokojné chování bylo nutno si vykupovat penězi. Blufování projde vždy hladce, není-li podrobeno příliš zevrubnému zkoumání.
Tento text je úryvkem z knihy
Tom Holland: Ve stínu meče – Zápas o světovou nadvládu a konec starého světa
Dokoran 2015
O knize na stránkách vydavatele
