Právě takovouto neobvykle znějící otázku pokládá známý český lingvista Pavel Eisner ve své knize Chrám a tvrz. Jakého pohlaví je třeba naše mateřština?
Eisner samozřejmě nemyslí svoji otázku tak docela vážně a do značné míry se jedná o hříčku a nadsázku. Autorovy vývody jsou však přesto minimálně pozoruhodné.
Ženský charakter mají dle autora spíše samohlásky než souhlásky. Tento vývod působí poněkud libovolně, lze však dodat, že jazyky, v nichž samohlásky fungují "libovolně" a nemění význam slov — třeba semitské jazyky, kde se samohlásky ani nepíší — vyvolávají (respektive "vyvolávají", samozřejmě jde o souvislost postavenou poněkud na vodě) u svých nositelů sklony k patriarchátu. Judaismus a islám jsou toho doklady.
Vysloveně ženský charakter má dle autora hláska "a", kterou koneckonců vyjadřujeme ženský rod u podstatných i přídavných jmen, zájmen i sloves (zpíval-zpívala, král-královna, velký-velká, on-ona).
Eisner dále usuzuje, že poměr souhlásek a samohlásek určuje do značné míry mužský/ženský charakter jazyka. Oproti němčině a angličtině obsahují české věty relativně větší zastoupení samohlásek, čeština má tedy blíže k ženskému principu. Poměr souhlásek k samohláskám je v českých větách údajně menší než 1,5 : 1, u ostatních evropských jazyků se pohybuje spíše nad 1,6 : 1.
Mužský charakter naproti tomu češtině dodávají častá nakupení souhlásek, různé kmeny a souhláskové skupiny typu ZR, SKR, STR, KŘ, VŘ, HR, k nimž často neexistují ekvivalenty, minimálně mimo slovanské jazyky. Nicméně i tak končí řada českých kmenů a slov na samohlásku (například i velká většina pravidelně tvořených příslovcí — pomalu, rychle, dobře, hodně…), což dle Eisnera nakonec rozhoduje o výsledném "ženském" charakteru naší mateřštiny.
Ještě ženštější charakter mají údajně například jazyky polynéské.
(Zdroj: Pavel Eisner — Chrám i tvrz, Lidové noviny, Praha, 1992)
