Devět let probíhající projekt MyLifeBits poskytuje Bellovi všechny možné informace z jeho minulosti, které bylo možné uložit do počítače.
Bell pracoval 23 let jako klíčový inženýr a vedoucí výzkumu a vávoje společnosti Digital Equipment, později založil muzeum výpočetní techniky. Jeho snahou je, aby nikdy nebyly zapomenuty nebo smazány všechny kousky jeho života, v podstatě se snaží o nesmrtelnost.
„Věřím, že právě k tomu byl osobní počítač stvořen“, říká Bell, „k uchování celého lidského života. Počítač nemůže být jen stroj ležící na mém stole. Je to studnice informací, považuji ho za osobní paměť. Jsem neskutečně neomezený, když mohu informace ukládat do něj.“
Bell nechce projektem porazit služby MySpace nebo Facebook zahlcením veřejnosti informacemi o poslední návštěvě restaurace nebo detaily konverzace s významnou osobností. Pro něj je ukládání zážitků výhradně osobní záležitost.
„Mnoho lidí zveřejňuje detaily svého života na internetu. Nezastávám takovouto filozofii,“ říká a dodává, že příliš mnoho osobních informací online může být nebezpečné. „Neukládáme si svůj kompletní život, abychom informace zveřejňovali. Projekt byl spuštěn výhradně k osobním účelům. Můžeme tak po sobě zanechat osobní dědictví – záznam celého života.“
Projekt vznikl na konci devadesátých let, když se Bell rozhodl naskenovat všechny své knihy, články a paměti a uložit je do digitální podoby. V začátcích projektu Bell přečetl knihu „The Road Ahead“ od Billa Gatese, ve které autor píše, že věří, že lidé budou jednoho dne schopni ukládat a vybavovat si vše, co jednou slyšeli nebo viděli.
„To ve mně celou myšlenku spustilo,“ říká Bell. „Kolik informací by se za celý život nashromáždilo? Kolik by ukládání stálo a k čemu by to bylo dobré? To byl počátek všeho. Myslel jsem, že bude zajímavé provést osobní experiment, aby se ukázalo, co by to obnášelo a jakou by to mělo hodnotu."
Bell začal se skenováním roku 1999. O dva roky později ho Jim Gray, přítel a kolega ze společnosti Microsoft, přesvědčil, že je třeba vytvořit rozsáhlou databázi, prostřednictvím které by mohl snadno k ukládaným informacím přistupovat. Gray Bella inspiroval k ukládání stále většího množství dat ze svého života – videí z přednášek, obsahů CD, korespondence a obrovského množství fotografií.
Bell začal shromažďovat veškeré webové stránky, které navštívil, a všechny televizní pořady, co viděl. Taktéž zaznamenává telefonické konverzace, obraz a zvuk z konferencí, e-maily a zprávy z instant messengeru.
Roku 2003 začal Bell nosit digitální kameru schopnou zaznamenávat obraz bez lidské obsluhy. Zařízení bylo vyrobeno vědci ve výzkumné laboratoři Microsoftu v Cambridge ve Velké Británii. Kamera je vybavena „rybím okem“ a z Bellova krku pořizuje snímek každých 30 vteřin, nebo kdykoli detekuje, že Bell s někým navázal kontakt.
Bell ukládá měsíčně asi 1 GB informací, žádná z ukládaných fotografií nepřesáhne 1 MB. Bell počítá, že může všechno ze svého života uložit na terabajtové záznamové médium.
Jim Gemmel a Roger Lueder z Microsoftu vyvíjí pro projekt MyLifeBits software, který používá hypertextové odkazy, rychlé vyhledávání, tvorbu poznámek a ukládání dotazů. Software je schopen ukládat webové stránky, zprávy z messengeru a radiové a televizní vysílání.
Když před rokem Gray zmizel, Bell získal novou perspektivu svého projektu. „Chceme všichni vidět Jima nesmrtelného,“ říká Bell, „Jim vytvořil řadu knih a pouček, které po něm zůstanou. Ale jak umožnit lidem vidět, jaký to byl člověk?“
Osobní projekt ukládá dobré i špatné součásti života. Bell říká, že je rád, že nepodlehl přemlouvání smazat věci, které jsou pro něj bolestné, nebo které by ho mohly představit ve špatném světle.
„Lidé se toho obávají, já ne,“ směje se. „Chci mít zachováno úplně všechno. Mám zaznamenány věci, s nimiž rozhodně nejsem spokojený, ale co…? Cílem je poskytnout ostatním plný náhled na můj život. V archívu jsou i nepříjemné záležitosti, do nichž jsem zapletený.“
Bell říká, že zálohuje nešifrovaná data v laboratoři Microsoftu a kopii si pro lepší zabezpečení ukládá mimo. Nejvíce starostí mu dělá fyzická spolehlivost notebooku. Na cesty si proto místo něj bere tablet PC.
Dle Bella bude během dvaceti let ukládání vzpomínek standardní procedurou. „Počítač je moje náhradní paměť a mozek,“ poznamenává, „je to jedna z nejhodnotnějších věcí, co vlastním. Kdykoli se na něj podívám, říkám si: ,Zde je veškerý můj život.’“
Viz také starší článek:
Digitální nesmrtelnost podle Microsoftu
Primárním cílem programu ovšem není žádná umělá inteligence a vědomí, spíše snaha zpřístupnit vlastní život ostatním. Už dnes takto fungují např. avatary Alberta Einsteina – ty ovšem pouze opakují jednou dané Einsteinovy výroky, takže svojí složitostí nepřesahují známou Elizu. Článek se ale přímo odvolává na Moravce a Kurzweila s jejich přesvědčením, že do 30 let budou k dispozici avatary skutečně nerozlišitelné od lidských bytostí.
I při pouhém pasivním uložení záznamu ale samozřejmě existují některé problémy. Jak třeba údaje uspořádat, co z nich vybrat jako podstatné? Je jasné, že není možné k tomu, abychom si prohlédli život někoho jiného, vynaložit celý život vlastní. Někdo tedy musí provést kompresi a vybrat to podstatné. Snad by to mohlo fungovat tak, že by svůj virtuální obraz vytvářel a editoval průběžně každý člověk. Trochu to připomíná vizi, která se objevila v Clarkově románu Město a hvězdy.
