***páteční „přetištění“ staršího článku
Odpovědi na tyto otázky se různí, v tomto článku se zaměříme především na talent literární.
Psychologické pozadí literární tvorby se samozřejmě liší případ od případu. Každý autor má své vlastní metody. Někdo píše s tím, že už má příběh dopředu promyšlený (Nabokov), někdo se nechává dějem a vystupujícími postavami spíše vést (Gore Vidal). Část spisovatelů žije dobrodružné a bohémské životy, jiní jsou naprosto spořádanými otci rodin a pracují jako úředníci. Někdo píše pravidelně určitý čas – bez ohledu na to, zda to jde nebo nejde. Jiný je schopný v okamžiku políbení Múzou propsat noc. Jako malou perličku lze uvést i to, že někteří spisovatelé přerušují svoji práci vždy v polovině věty – soudí totiž, že nejtěžší na tvůrčím procesu je jeho začátek. Dopsáním rozepsané věty se příště dokáží snadněji dostat do tempa.
U hudebníků se zdá být prokázána silná genetická závislost jejich talentu (byť asi sotva existuje jediný gen pro hudbu, ale jde o souhrn celé řady faktorů genetické povahy), v případě nadání literárního zatím nic podobného odhaleno nebylo.
Podle psychologů zabývajících se literární tvorbou je u psaní velmi důležitá motivace. Záleží na tom, zda spisovateli jde o obdiv, obživu nebo zda chce něco sdělit světu (nějakou ideu, mravní naučení apod.). Ačkoliv i tyto faktory mohou hrát svoji roli, neměly by být těmi hlavními. Nejlepší je, pokud spisovatele pohání něco podobného, jako stojí za dobrým vypravěčem historek – touha stvořit příběh. Řada spisovatelů se u vlastního psaní dobře baví (Asimov, Pratchett, Heller), zde však už není na místě zobecnění, protože někteří mistři naopak během tvorby naopak trpí (Steinbeck).
Jorge Luis Borges údajně uvedl, že mistrovství spisovatele se pozná i podle způsobu, jakým ústně komunikuje s okolními lidmi. Kdo např. s oblibou vypráví oplzlé historky nebo se baví o politice, může být jen zřídka dobrým spisovatelem, i když se třeba naučí pár řemeslných triků. Na dobrých spisovatelích je podle Borgese jejich talent poznat prakticky na první pohled. I tento názor má však své oponenty.
(Zdroj: Robert M. Youngson: O podivínství, šílenství a genialitě, Portál, Praha, 2000, http://www.portal.cz)
