Vojenské eposy často shledávaly více slávy v porážkách než ve vítězstvích. Specialitu v tomto hraje germánská mytologie, především představa Poslední bitvy-Ragnaroku a pozdější Píseň o Nibelunzích. Tyto nálady najdou široký ohlas i v německém romantismu včetně Goetha. A nejen tam…
Glorifikace smrti zřejmě vystupuje do popředí především v Písni o Nibelunzích.
Nibelungové podniknou výpravu do země Hunů, i když mají všechny důvody obávat se zde pomsty za své předchozí jednání (celý děj eposu zde neuvádíme, předpokládáme, že zájemci se s ním již stačili seznámit). Nibelungové sami pak dokonce v nepřátelském prostředí konflikt iniciují a posléze odmítnou opustit dům, v němž jsou obklíčeni. Přirovnání "Jako staří Nibelungové v síni krále Etzela" se posléze stalo frekventovaným i v nacistické rétorice. Tak např. byli k osudu Nibelungů přirovnáváni vojáci Paulusovy armády obklíčení u Stalingradu.
Ačkoliv nacismus byl podle Saxe spojen s hesly o vládě silných, verbálně bojoval proti dekadenci či degeneraci a dovolával se hesel sociálního darwinismu, celý režim byl ve skutečnosti prostoupen "dekadentím" kultem smrti a záhuby. Cílem přitom nebyla jen smrt nepřátel v koncentračních táborech, ale i zničení sebe sama. Zničení se tak stalo jakýmsi "základním paradigmatem", a to bez ohledu na to, koho se nakonec týkalo. Ačkoliv na zemi existovalo mnoho zločinných režimů, na nacistickém byla zajímavá právě současná kombinace tyranie a apokalyptiky. (poznámka: Poslední bitva z Internacionály je v tomto podobná – možná ale jen vnějškově, protože svolává zkázu pouze na nepřátele)
Nacistický režim tak možná padl i proto, že měl sebedestrukci v jakémsi nevědomém plánu, toužil po ní a pokládal ji za součást zamýšlené "očisty světa" (v podobném duchu se nese např. jedna z Borgesových povídek). Je možné, že jedním ze zdrojů tohoto pocitu byla právě germánská mytologie a další "umělecké žánry", především německý romantismus – např. slovo Liebestod (milosrdná smrt) z Wagnerova Tristana a Isoldy se posléze používalo i pro označení plynových komor.
Kult vlka v nacistickém období snad dokonce přímo odkazoval na vlka Fenrise, který zpřetrhá okovy a napadne bohy (a padlé bojovníky) dlící ve Valhale. Výsledkem podle Vědminy písně bude konec světa (tato apokalyptika je zřejmě již ovlivněna křesťanstvím, především Janovým Zjevením).
"Ačkoliv se nacisté bohů často dovolávali, byli zřetelně na straně tohoto vlka," končí Saxova kniha. (Podobnými přirovnáními ovšem vstupujeme na hodně tenký led – v řadě výkladů je vlk Fenris hodnocen spíše kladně; bohové ho předtím krutě spoutali na základě svého strachu z věštby, aniž se čehokoliv zlého dopustil.)
Zdroj: Boria Sax: Zvířata ve Třetí říši, Dokořán, Praha, 2003, http://www.dokoran.cz
Poznámka: Science World se nezabývá politikou, tento článek jsme zařadili jako perličku kvůli existující vazbě na onen mytologický aspekt. Na totéž se prosím soustřeďte v eventuálních komentářích.
