…Vraťme ke knize Gödel, Escher, Bach. Originál tohoto slavného díla vyšel už v roce 1979 a autor, americký kognitivní vědec (nebo jak ho vzhledem k šíři jeho záběru označit) Douglas R. Hofstadter za ně obdržel i Pulitzerovu cenu. Kniha se tehdy stala oblíbenou i v prostředí tuzemského disentu, časem její sláva dosáhla podoby až jakési bible neredukcionistické vědy nebo rovnou mystiky; autor sám se poněkud divil, když svůj titul vídal řazen mezi „duchovní“ literaturu.
Hofstadter se umělou inteligencí, počítači a stroji zabývá především proto, že se chce pomocí těchto otázek prokutat k odpovědím na to, co zakládá inteligenci a vědomí lidské. Proto také není ani dnes kniha beznadějně pasé, ačkoli obor IT i třeba genetika (s níž se v textu též pracuje, konec konců jde opět o kódy) se mezitím změnily prakticky k nepoznání.
Jak vyplývá z názvu díla, ústřední roli v Hofstadterově přístupu hraje autoreference – schopnost vypovídat o sobě samém. Bachova hudba, Escherovy obrazy i Gödelova věta jsou příklady tohoto „zacyklení“. Gödelova věta popisuje meze formálních matematických systémů, kde se podivně míchá pravdivost a dokazatelnost určitých výroků. Ve světě počítačové vědy má Gödelova věta řadu analogií, jako jsou např. programy schopné vytisknout samy sebe nebo problém zastavení – existuje algoritmus, který dokáže určit, zda se libovolný jiný program zastaví nebo zacyklí? Sebereference zde spočívá v tom, že programu se jako testovací vzorek předhodí upravený původní kód; mimochodem, jedním z lidí, kdo dokázal neřešitelnost problému zastavení, byl opět náš známý Alan Turing.
Ukazuje se, že veškeré programy, říkejme jim třeba Turingovy stroje, mají své meze. Hofstadter ve své knize ovšem polemizuje s těmi, kdo na základě popsaných úloh dávají lidské mysli nějakou nadřazenost nad algoritmy. Možná nějaké z takto „divných“ problémů dokážeme řešit, ale na své meze narazí dříve či později i lidský mozek. Nemáme k dispozici žádnou univerzální „magickou“ hůlku pro řešení problémů. (Další možné zacyklení: kdyby tomu tak bylo, pak by tento postup šlo nějak formalizovat a naučit ho stroj.)
Hofstadterovo stanovisko je tedy blízko k přesvědčení „lidská mysl je (nějak omezený) stroj, ale my si to (pochopitelně, jsa omezenými stroji, viz výše) plně neuvědomujeme“. Na tomto základě byl pak Hofstadter celkem optimistický i k možnosti vývoje umělé inteligence s vlastním vědomím. Jinak řečeno: dostatečně složitý program do svých modelů nakonec zařadí i existenci sebe sama.
***
A Hofstadterův závěr, který podle mého názoru dnes platí ještě více než v jeho době? Umělou inteligenci dokážeme nějak seskládávat, ale celý proces je tak složitý a empirický, že se v něm sami nevyznáme. Nakonec i ve vývoji softwaru se již uplatňuje snaha proces „outsourcovat“ přírodnímu výběru a nechat finální kód vzniknout např. genetickým programováním.
Představte si kombinaci smartphonu, automatizovaného asistenta, brýlí s rozšířenou realitou a programu pro práci se sociální sítí. Soustava jako celek vám dokáže vyřešit problém a budete mít tendenci ji pokládat za inteligentní, ale kde přesně se zde inteligence skrývá, to nevíte. Ba co víc, taková otázka možná dokonce ani nemá dobrý smysl (asi jako se ptát, kde přesně se skrývá inteligence v lidském mozku).
Umělá inteligence, ať už se tím myslí přesně cokoliv, kolem nás existuje a bude jí dále přibývat. Asi ale nedokážeme říct, v čem přesně spočívá. Nějaký modul bude mít jistě centrálnější povahu než jiný, ale i tento modul se při podrobnějším pohledu rozpadne na řadu objektů (nul, jedniček, umělých neuronů….). Vědomí do programu nevložíme zvnějšku, ale ze zpětněvazebných smyček se zřejmě vynoří nějak samo, opět podobně jako v biologické evoluci.
A tak nakonec vývoj umělé inteligence přes úspěch celého projektu neodpoví na naše otázky po povaze lidského vědomí možná o nic více, než se dozvíme z existence jiného člověka….
Plná verze tohoto článku vychází v CIO-Businessworld 9/2012. Toto vydání právě přichází na stánky…
