Jorge Luis Borges je u nás znám především jako povídkář, recenzent fiktivních knih, autor Obecných dějin hanebnosti či Fantastické zoologie. Záznam Borgesových harvardských přednášek, který nyní vyšel knižně, představuje spíše Borgesovy názory teoretické, jakési jeho osobní literární krédo. Argentinský spisovatel se zde zabývá především otázkou, co dává literatuře či obecněji jazyku a slovům jejich působivost.
Borgesovy přednášky byly na Harvardu předneseny v letech 1967-68, nahrávky z nich však byly objeveny až před několika lety. Při čtení je třeba si uvědomit, že Borges tyto texty pronesl ústně a navíc bez písemných poznámek, tedy opravdu spatra – byl v té době totiž již slepý. Fascinující kromě kompozice jednotlivých přenášek přitom je, že Borges cituje dlouhé řady básní – jeho paměť byla ovšem pověstná.
Snad lze mít pocit, že předkládané názory nejsou nutně originální či geniální tak jako Babylonská knihovna či Loterie v Babylonu, práci lze ale současně chápat i jako obhajobu geniality – totiž v tom smyslu že i ne-úplně-geniální díla géniů jsou ještě stále hodně dobrá.
Jako červená nit se přednáškami táhne krédo, že poezie či literatura by nám měla přinášet především potěšení ze čtení. Často si ale tuto cestu uzavíráme zbytečnou reflexí (Nevnímáme Homéra jako literaturu, ale jako nějakou "výpověď o době", díla moderních autorů čteme jako zprávu o politickém smýšlení autora, zabýváme se ne dílem, ale jeho historickými kontexty atd. "Jsme "přetíženi historickým myšlením", zajímají nás jména a životopisy básníků namísto abstraktní krásy samotné. Přečteme si báseň autora XY a hned se nám vybaví, že žil v 19. století.). Čtení je procesem, který doslova oživuje – knihu jako fyzický předmět i písmena, která jsou sama o sobě jen mrtvými symboly.
Borges se v přednáškách vyznává nejen k obdivu k Homérovi, ale i k poezii staroanglické ("ve staré angličtině jsem objevil drsný jazyk, v jehož drsnosti je však jistá krása a také velmi hluboký cit, i když možná ne příliš hluboká myšlenka") a severské. Snaží se přijít na kloub tomu, proč je pro nás působivé třeba tak obyčejné spojení, jako "vínově temné moře". Rozebírá, co je to vlastně metafora a jaký je její vztah k abstraktnímu pojmovému myšlení, a přitom dochází k řadě paradoxů. Na jednu stranu nachází pouze omezené množství základních vzorů metafor ("spánek a smrt", "hvězdy a noc", "žena a květina", "čas a řeka", "oheň a bitva"…), které je ovšem možné nespočetnými způsoby kombinovat/variovat. Metafory bychom mohli chápat podobně jako matematický vzorec/rovnici, prostě jako určitý předpis pro manipulaci se symboly. Zajímavé jsou ovšem metafory stojící zcela mimo tyto vzorce, které Borges identifikuje především ve způsobech, jimiž byly tvořeny kenningy (hadí voda – označení krve, síť mužů – bitva).
Borges se nevyhýbá ani lehce ironickým poznámkám na adresu klasiků ve stylu: "Děj Íliady skutečně není příliš okouzlující – představa hrdiny, který mrzutě sedí ve stanu s pocitem, že se k němu král nezachoval spravedlivě, pak vyrazí do boje kvůli osobní pomstě, protože jeho přítel padl, a nakonec pošle mrtvolu muže, kterého zabil, jeho otci." Na druhé straně je ovšem dosti kritický vůči moderní literatuře se složitými zápletkami, pointami či různými experimentálními útvary- domnívá se, že přes to (proto?) všechno máme menší tendenci těmto příběhům věřit, a tudíž nejsou tak působivé. Do těchto úvah je opět přimíchána řada paradoxů, kdy Borges na jednu stranu tvrdí, že věří v Sherlocka Holmese, ale zcela nevěrohodná mu přijde postava fosforeskující natřené baskervillské dogy, respektive že by takovéto zvíře mělo skutečně nahánět hrůzu. Objevuje se úvaha, že autoři příběhů i původní příběhy jako takové upadnou v zapomnění, ale lidé si dále budou vyprávět jiné příběhy těchto postav, třeba Holmese a Watsona.
Jedna z přenášek je věnována také otázce překladů. Jaký smysl mají překlady doslovné? Jejich původ podle Borgese pravděpodobně tkví ne v překladech literárního díla, ale spíše Písma svatého (které nebylo povoleno si upravovat). Borges ale ukazuje, že doslovné překlady mohou být ve skutečnosti působivější, protože nám spíše mohou přinést účinek, označovaný Borgesem jako "otřes". Nechybí úvahy o zvukomalebnosti slov (slovo není jen symbolem/pojmem, ale také nějak přímo vyjadřuje svůj obsah – řekněme, že slova jsou tedy nějak onomatopoická, i když tento výraz zde přímo nepadne) a přednostech vázaného pravidelného verše oproti verši volnému. Ve vázaném verši je také zvýrazněna příbuznost jazyka s melodií/hudbou.
Poslední přednáška, "Básnické krédo", je pak věnována "básníkovi, jehož díla jsem nikdy nečetl, ale musím je psát" – totiž Borgesovi samotnému. Velice hezky se čte zejména popis Borgesovy osobní "literární historie", prokládaný úryvky z knih, které na něj zapůsobily v různých obdobích života. Borgés vysvětluje, že čtenář zažívá jedno z největších možných štěstí vůbec ("štěstí je časté, jste-li čtenářem", štěstí čtenáře je dokonce ještě větší než štěstí spisovatele) – sám toto říká v době, kdy byl již slepý a číst nemohl. Borgés také vysvětluje, proč nikdy nenapsal román – na jednu stranu to svádí na svoji lenost, na druhé straně však i svými zážitky čtenářskými – sám nikdy nečetl román, aniž by se při tom alespoň trochu nudil. Při psaní se snažil zapomenout sám na sebe ("jak by měl spát jihoamerický spisovatel 20. století" – Borges uvádí, že právě tento přístup ničí literaturu francouzskou) i na čtenáře (čtenář i autor jsou možná fiktivní postavy) a soustředit se na vlastní text/vyprávění: "V mnoha věcech jsem nalezl radost, v plavání, v psaní, v pohledu na východ či západ slunce, v lásce a tak podobně – ale ústředním prvkem mého života byla existence slov a možnost splétat tato slova v poezii."
Jorge Luis Borges: Ars poetica, Mladá fronta, Praha, 2005
Drobná osobní poznámka: Pokud Borges tvrdí, že štěstí čtenáře je větší než štěstí spisovatele, protože nemusí nic hledat, lze přece jen polemizovat. Čtenář sice nemusí hledat, jak něco napsat, ale musí neustále pátrat po knihách, které mu štěstí přinášejí.
