Student World

Město Ubár, pohádkově bohaté a současně mravně zkažené, zničené a dnes ztracené kdesi v arabské poušti, zmiňované v Koránu a u dalších arabských autorů jako příklad Božího trestu modloslužebníkům… Působí to na první pohled dojmem alespoň částečné fikce ve stylu Borgese nebo Lovecrafta.
Kniha Cesta do Ubáru ovšem není literární fikcí. Jedná se o popis pátrání po zapomenutém městě, které bylo nakonec nalezeno na území dnešního Ománu. Kniha je psána jako „archeologický cestopis“ (jedná se ovšem o solidní text, v českém překladu navíc po odborné stránce přehlédnutém arabistou Lubošem Kropáčkem), my se v popisu soustředíme na zjištěné výsledky a vynecháme peripetie dobrodružného objevování.

Tak tedy: Ubár ležel na východ od jihoarabských říší Sába a Hadramaut. Jednalo se o vnitrozemskou oázu uprostřed pouště, město vyrostlo, jak jinak, kolem pramene. Po celou dobu historie šlo ovšem o oázu jednoho kmene („Ádovců“) spíše než o centrum nějakého organizovaného státního útvaru. Je jasné, že osídlení této oblasti záviselo na okamžitých klimatických výkyvech… Oáza byla ve šťastnějších dobách zelená, plná datlových hájů a snad i obilných polí, v dobách méně šťastných se smrskla na okolí pramene a prodávala nedostatkovou vodu kolem putujícím karavanám.
To, co dělalo Ubár výjimečným a bohatým (antické označení „Šťastná Arábie“) bylo kadidlo, získávané ze zde rostoucích stromů. Dvakrát ročně je místní obyvatelé opatrně nařezávali, nechávali ztuhnout jejich mízu a pak ji sbírali. Právě v Ubáru se rodilo kadidlo prvotřídní, ostatní zdroje neměly tak dobrou pověst.
Již někdy po roce 3000 př. n. l. začaly fungovat obchodní trasy, které Ubár spojovaly z Mezopotámií (přímo) a Egyptem (nepřímo, cesta končila na břehu Rudého moře). Kadidlo se užívalo jako součást náboženských rituálů, pálilo se i spolu s mrtvými, jeho spotřeba v Egyptě, Mezopotámii i antickém světě byla značná.
Obchod se výrazně usnadnil, když v jižní Arábii kolem roku 2000 př. n. l. došlo k domestikaci velblouda. Kniha uvádí, že zde bylo už tehdy vyšlechtěno dokonce několik typů velbloudů lišících se kopyty – to podle toho, zda zvíře bylo určeno pro spíše kamenitou nebo písčitou poušť.
Dvě hlavní vrstvy Ubáru, „staré“ a „nové“ město jsou datovány zhruba do let 900 a 350 př. n. l. Místo bylo v té době až pohádkově bohaté. Přechodně uznávalo nadvládu Parthů a Peršanů, naopak Římané se této oblasti nikdy nezmocnili – znalost obchodních cest, poloha měst i míst, kde rostou kadidelníky, byla pečlivě tajena. Snad i to přispělo k tomu, že město nakonec upadlo do téměř dokonalého zapomnění – něž bylo v 80.-90. letech postupně znovu nalezeno, jak právě popisuje naše kniha.
Možná, že zde po určitou dobu měly kromě místních arabských kmenů politický vliv i obyvatelé židovského původu. Náboženské spory zmiňované u pozdějších autorů by se snad daly chápat jako střet monoteistického judaismu s tehdejším arabským polyteismem. Ostatně v sousedních jihoarabských státech byl judaismus po určitou dobu státním náboženstvím (viz také návštěva královny ze Sáby u Šalamouna apod.). Ať tak či onak, u pozdějších autorů je Ubár synonymem pro pýchu a zkaženost, která vyvolá Boží odpověď – něco jako místní Sodoma.
Kolem roku 300 n. l. nebo o něco později bylo zničeno (snad) zemětřesením, od té doby obýváno vždy už pouze přechodně a bez obnovy staveb. Nastupovalo suché klima. Ve 4. století se pak obchod s kadidlem navíc zhroutil. Jednou z příčin bylo údajně nastupující křesťanství, které (alespoň zpočátku) používání kadidla při náboženských úkonech zavrhovalo. Navíc se kadidlo ve velkém množství spalovalo spolu s mrtvými, přičemž křesťanství prosazovalo pohřbívání těl do země.

Nicholas Clapp: Cesta do Ubáru, BBArt, Praha 2006

autor Pavel Houser