O stepních kulturách východní Asie a jejich dějinách máme v češtině zajímavou, ovšem starší a ideologicky poněkud poplatnou Gumiljevovu knihu „Hledání vymyšlené říše“. Nyní k přibyl i titul „Čingischán a utváření moderního světa“.
Kniha popisuje Čingischánovu říši jako cosi blížící se ideálu – území nízkých daní, mírného zákonodárství (minimální tresty vzhledem k tehdejší Evropě a Číně), volného obchodu, rovnosti podle národnostního původu a náboženské svobody. Samozřejmě těžko říct, nakolik můžeme tato tvrzení brát vážně. Nicméně i pokud ano, vyvstává paradoxní kontrast: na svou dobu liberální stát směrem vevnitř, který ovšem ve svém okolí šířil hrůzu. Ale i zde samozřejmě zůstává řada otazníků: nakolik můžeme věřit zprávám o mongolských zvěrstvech, nakolik jde o propagandu (křesťanskou i muslimskou) a nakolik bylo takové chování kruté v kontextu doby, kdy se odehrávalo.
Protože Čingischán byl především dobyvatel, kniha se podrobně věnuje mongolské válečné taktice; většímu nasazení střelného prachu, vynálezu děl i zdokonalení obléhacích strojů (nic z toho neprováděli Mongolové přímo, ale prostřednictvím najatých techniků; i ve městech, která byla více-méně vyvražděna, Mongolové obvykle ušetřili lidi hovořící více jazyky, kvalifikované řemeslníky a lidi gramotné). Původní mongolské výboje za Čingischána ovšem vycházely z taktiky, kterou Mongolové uplatňovali při lovu a při krocení svých stád (různá obkličování, nahánění atd.).
V rozporu s představami o kočovnících ze stepi, kterých bylo jako kobylek, ukazuje Jack Weatherford, že Mongolové téměř vždy bojovali proti početní převaze. Jejich jednotky byly ovšem schopné extrémně rychlých přesunů (aby se nezdržovali ohněm, vojáci jedli třeba i maso změklé umístěním pod sedlem, pili krev svých koní atd.), předstíraných ústupů, náhlých útoků, obkličování i ostřelování na dálku. Běžné bylo cizí formace vylákat a pobít pak nekoordinované skupiny (viz např. bitva na řece Kalce). V první fázi neprovázely mongolské dobyvatele žádné technické útvary ani zásobovací vozy (cestou se lovilo a hnala se stáda, která se průběžně konzumovala), rychlost byla tedy vskutku ohromující. Převahou Mongolů byl delší dostřel jejich zbraní, bojová taktika vycházející z lovu a zacházení se stády – a tedy dobře osvojená na rozdíl od armád rolnických. Výhodou byla také lepší zdravotní kondice Mongolů – zatímco jejich nepřátelé se živili obilninami, oni téměř výhradně masem a mléčnými výrobky.
Z pohledu svých odpůrců bojovali Mongolové odsouzeníhodným způsobem – ničením infrastruktury. Likvidace rýžoviště a přeměna části země v step jim samozřejmě usnadňovala kontrolu dobytého území. Mongolové záměrně vyvolávali při svých vpádech hladomor a zaháněli venkovské obyvatelstvo do měst. Tam davy hladových rolníků působily kolaps a umožnili Mongolům města se zmocnit. Původně města příliš obléhat neuměli, využívali však vyhladovění a léček (zdánlivé upuštění od obléhání), posléze se však stali zdatnými obléhateli. Z infrastruktury měla armáda kladný vztah snad leda k mostům (vcelku logické).
Šíření strachu bylo údajně spíše propagandistickým záměrem než realitou – Mongolové například respektovali vyslance, ušetřili města, která se vzdala, nepraktikovali veřejné mučení a zabíjeli „chladně“ – podobně jako zacházeli se svými zvířaty. Krutost Mongolů neměla být jen výsledkem pomluv nepřátel, šířili ji o sobě sami, aby své protivníky zastrašili a přiměli je kapitulovat. V rámci území připojených k mongolské říši měl být ale život naopak na tehdejší dobu velmi snesitelný, viz výše.
Menší úspěchy měli Mongolové v boji v lese (se sibiřskými kmeny, v severním Rusku), v krajinách výrazně tropických (zde se mezi nimi šířily epidemie). Mongolové ve východní Asii se ze své říše pokusili již ve 13. století – ještě před evropskými zámořskými objevy – udělat také námořní impérium, expanze do Japonska i na Jávu však nakonec ztroskotala. Co se týče schopnosti bojovat v členité zemědělské krajině, kniha nabízí rozporuplné údaje – na jednu stranu to například mělo zachránit Vídeň a zbytek Evropy, na stranu druhou ale soustavně obdělávaná krajina Mongolům nezabránila v dobytí Číny.
Zajímavé je náboženské pozadí mongolského státu. Mezi muži, kteří přísahali Čingischánovi věrnost v jeho nejtěžší chvíli, byli muslimové, křesťané i buddhisté (Činsgischán sám vyznával původní mongolský „animistický“ kult nebe). Protože samotné stepní kmeny byly konglomerátem řady národů, autor z toho vyvozuje, že Mongolové tak předjímali moderní „občanský“ stát, kde loajalita nevychází z náboženské ani národnostní jednoty. Věřit se takovému tvrzení ale úplně nechce…
Válku v Ujgursku zahájili Mongolové s odůvodněním, že chrání místní muslimskou většinu před pronásledováním ze strany vládnoucích buddhistů. Sami se pak většinou připojili k tibetské formě buddhismu, kterou prosazovali v Číně oproti místnímu konfuciánství a taoismu. Pád mongolské dynastie v Číně pak de facto znamenal i konec buddhismu v této zemi. V Rusku a na Blízkém východě mongolští vládci posléze konvertovali k islámu. Řada mongolských chánů i mnohé celé stepní kmeny, které tvořily jejich svaz, se hlásili ke křesťanství (především nestoriánského typu). V mongolském hlavním městě Karakorum pobývali i vyslanci papeže a evropských monarchů – každopádně se Evropě ale nepodařilo faktu, že Mongolové byli ze značné části křesťany, politicky nijak využít.
Čtení knihy je to každopádně zajímavé, zůstává ovšem samozřejmě otázka, nakolik jsou zde Čingischán a Mongolové idealizováni.
Jack Weatherford: Čingischán a utváření moderního světa, BBart, Praha 2006
