Kniha "Draci středověkého světa" je zajímavá v řadě ohledů – ukazuje, že v existenci draka se ve středověku věřilo na stejné úrovni jako v existenci normálního zvířete. Nešlo jen o nějakého pohádkového tvora nebo o zvíře vyskytující se při stvoření světa či při apokalypse, o symbol astrologie nebo alchymie.
Ve všech těchto případech se sice s draky nějak pracovalo, ale kromě toho se věřilo i v existenci draků zcela reálných, spadajících jaksi do zoologie. Ale co víc – draci nebyli situováni jen do dálných krajů, ale předpokládalo se, že žijí (nebo alespoň žili) i vprostřed civilizovaného světa. Rodili se sice hlavně v Indii či Etiopii (možná souvisí s teplomilností plazů), jejich výskyt se však na tyto země rozhodně neomezoval.
Zajímavé také je, že příslušná víra nebyla produktem nějakého středověkého úpadku/tmářství/úpadku, ale odvolávala se často na antické autority. Vskutku, draka popisuje jako normální zvíře i tak "racionálně-faktografický" autor jako Plinius nebo Isidor ze Sevilly. Což se však dnes nepříliš zdůrazňuje.
Extrémně zábavné jsou ve středověku "hmotné" důkazy pro existenci draků, které ěmly přesvědčit i ty nejzatvrzelejší skeptiky. Při tehdejší obsedantní zálibě v různých ostatcích svatých není divu, že došlo i na draky. Autor knihy popisuje, že třeba v klášteře ve Wiltenu byl uchováván dračí jazyk, o kterém se později ukázalo, že jde o mečouna. V krakovském Wawelu byla jako součást polské národní legendy uchována úžasná skládačka – "drak" byl ve skutečnosti složen z kostí pravěkého nosorožce, velryby a mamuta. Jako základ draka sloužily v Evropě i zbytky dalších pleistocénních zvířat, jeskynního medvěda či lva (přičemž okolnosti nálezů v tomto případě ještě vedly k přesvědčení o dračích doupatech). Z Číny je známý vztah draků k fosíliím dinosaurů. K dispozici byly nejenom fosílie, ale i hlavy potažené kůží – nejčastěji krokodýlí. (Pokud byli přivezené vojáky vracejícími se z křížových výprav, jednalo se už ale nejspíš o vědomý podvod.)
Jako další artefakt spojovaný s draky lze zmínit "dračí kámen", o kterém se věřilo, že chrání proti jedům (přičemž takovou tezi šlo experimentálně velmi snadno vyvrátit). Měl ho údajně vlastnit i učitel Tomáše Akvinského Albert Veliký.
Řada středověkých bestiářů kladla draky ne do nějakých mytických končin (ochočené draky měl mít třeba kněz Jan), ale i přímo do arabského světa. Měli žít třeba v ruinách Babylonu (opět – v době křížových výprav to byla součást "evropského" světa). Ve střízlivých "zoologických" spisech bylo opakovaně popisováno, jakým způsobem draci loví slony.
Draci samozřejmě existovali v řadě variant, které se lišily. Dělit by je šlo třeba podle toho, zda mají křídla, jaký mají počet nohou nebo hlav či zda disponují ohnivým dechem. Související příšerou byl had, opět v řadě reálných i symbolických rolích (biblický had, Úroboros požírající svůj vlastní ocas, Midgardsorm v severské mytologii…), eventuálně bazilišek, který měl zabíjet pohledem a proti němuž se podobně jako proti Medúze používalo zrcadlo. Bazilišci byli alespoň podle legend celkem hojní např. v Británii.
A nakonec – draka najdeme i v erbech několika českých měst. Opět se tedy nejednalo o legendy, které by draka situovaly kamsi do exotických zemích, ale pokládaly ho za součást přírody takříkajíc za humny. To je podle mého názoru na celé záležitosti asi vůbec nejzvláštnější.
Karel Koutský: Draci středověkého světa, Mladá fronta, Praha, 2005
