Pokud Richard Dawkins napíše knihu o náboženství, je asi dopředu jasné, že na něm nenajde nitku suchou. Jeho názory jsme se na Science Worldu již zabývali:
Viz článek
Vznik náboženství podle Dawkinse
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/02F23984B4BBFF20C1256EE4002E9154
Z knihy zde byl převzat již i poměrně kontroverzní příklad „O škodlivosti modlitby“
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/EFD8CA169A962DBEC12572BE0077BCFE
Nyní k vlastnímu obsahu. Dawkins se snaží pokrýt téma jako celek a nelze se ubránit dojmu, že oproti Sobeckému genu apod. kniha proto trochu postrádá jednotnou koncepci. V první řadě není úplně jasné, co myslí náboženstvím. Vymezuje se vůči starozákonním monoteismům, ale jak v tomto pohledu nakládat s konfucianismem nebo novoplatonismem? (je to náboženství, filozofie nebo životní styl?) Dawkins se tedy řekněme soustředí na náboženství monoteistická. Cituje Gore Vidala, podle kterého je Starý zákon, „barbarský text doby bronzové“, hlavní příčinou současných problémů světa.
Objevuje se pak ale další problém: co (monoteistický) deismus a theimus v novověké Evropě a v současné vědě? Dawkins tvrdí, že s tím, co kritizuje, vlastně toto téma nijak moc nesouvisí. Řada vědců se pokládá za deisty a theisty, dostávají různé ceny (Templetonova cena apod.) za přínos dialogu mezi vědou a náboženstvím, ale „Bůh“, ve kterého věří, Bůh Einsteinův a dalších vědců nemá s biblickým Bohem společného skoro nic. Řada vědců-nositelů Nobelových cen je ale v tomto ohledu naivních, nechávají si poklepávat na ramena za to, jak pěkně věří v Boha, a tím (dle Dawkinse) jen dodávají argumenty odpůrcům vědy.
Pak se do knihy přimotá ještě politika. Kým byli zakladatelé USA? Nejspíš deisté (podobně jako francouzští revolucionáři ze stejné doby). Dawkins je každopádně vykresluje jako orientované spíše protikřesťansky. Pak mu ovšem zbývá vysvětlit, jak je možné, že takto založený stát se stal útočištěm řady křesťanským fundamentalistů. Dawkins kritizuje, že náboženství má často určité výhody, které se skrývají za „náboženskou svobodou“, proti které by jinak nešlo nic namítat. Obskurní kulty mají dnes v USA právo užívat určité drogy, když je to součástí jejich víry/rituálu (ale jen tak pro zábavu je nikdo užívat nesmí). Totéž platí pro různým způsobem agresivní výroky, které, kdyby byly učiněny za jiných okolností, by byly stíhány. S odkazem na náboženské přesvědčení můžete leckde odmítnout jinak povinnou vojenskou službu.
Další otázka: činí náboženství šťastnějšího jednotlivce, který uvěřil či dále věří? Tady se autor odvolává na redaktorku knihy a svoji současnou manželku, která cituje své vlastní zážitky. Náboženský/společenský tlak ji činí nešťastnou, ale nedokázala se mu vzepřít. Přitom to šlo snadno, stačilo říct, že něco nechce. Nicméně svým rodičům – kteří by to akceptovali – to neřekla. Pokud se náboženství bere vážně, vyvolává neustálý pocit viny (viz také výše odkazovaný pokus s motlitbou).
Pocit viny hraje klíčovou úlohu. Náboženství je podle Dawkinse agresivní i v tom, že lidé, kteří mu už de facto nevěří, se zdráhají učinit tento poslední krok a prohlásit to naplno. Setrvávají tedy formálně ve víře, i když ji de facto už nemají. Ateisté by se však měli být ochotni ke svému přesvědčení přihlásit (být na něj hrdí, nikoliv se za něj omlouvat ve stylu „neumím uvěřit“, „mám pochyby“) a vytvořit účinnou politickou lobby. Dawkins ukazuje, jak silnou lobby představují v USA například nepříliš početní Židé – proč by početnější ateisté neměli mít také své příznivce v zákonodárných orgánech? (Tenhle příklad ale asi není úplně šťastný.)
Rozšíření náboženství Dawkins samozřejmě vysvětluje pomocí teorie memů. Úvodem knihy je citát z Douglase Adamse, podle kterého se kdovíproč neumíme radovat z hezkých věcí, aniž bychom věřili, že je ještě něco „za nimi“ (že v kvetoucí zahrada v noci tančí neviditelné víly apod.). Dawkins také odmítá představu, že by náboženství, ač třeba nepravdivé a stresující jednotlivce, prospívalo „společnosti jako celku“. Činí tak na příkladu s výsledky voleb v jednotlivých státech USA. Ve státech, kde volby vyhrávají republikáni (dle Dawkinse „náboženských“) má být vyšší kriminalita a nižší životní úroveň. (Opět: je to dobrý příklad?)
Dawkins se v knize zabývá i vztahem mezi ateismem a agnosticismem, respektive tím, že doménou náboženství má být něco, co leží za hranicemi vědy (tolerantní stanovisko, podle kterého si věda a náboženství nepřekážejí, protože se míjí). V první řadě ukazuje, jak různou podobu může mít tvrzení, že věda na něco nemá odpověď:
– může jít o otázky postrádající smysl (na úrovni gramatiky či sémantiky)
– může jít o otázky, které jsou z povahy zcela subjektivní (Vidí Pavel červenou barvu stejně jako Petr?)
– může jít o otázky, na které jednou odpověď mít věda bude
– především ale není žádný důvod si myslet, že tam, kde selhává věda, by měla uspět jiná disciplína, například teologie. Proč? Jaké má teologie zvláštní schopnosti?
– a nakonec Dawkins ukazuje, že neexistence Boha se sice nedá přímo dokázat, pokud je jeho existence zformulována dostatečně vágně, ale to neznamená, že můžeme pouze pokrčit rameny. Můžeme se spolehnout na pravděpodobnost. Analogicky, je možné, že někde ve vesmíru existuje objekt, který žádným měřením nemůžeme zjistit. To ale neznamená, že bychom v nějaký takový konkrétní objekt měli věřit nebo krčit rameny a říkat, že možná existuje. Podle veškeré evidence neexistuje a v tomto smyslu agnosticismus přechází v ateismus.
Shrnuto: podle mého názoru kniha God Delusion nedosahuje kvalit „čisté argumentace“ a brilantní elegance jiných Dawkinsových textů. Možná nemá cenu psát o věcech, které člověk vysloveně nesnáší. Kniha je tak nějak rozvláčná, „honí příliš mnoho zajíců najednou“, kromě obecně pojaté kritiky náboženství vlastně postrádá jednotnou linku. Rozhodně není napsaná tak svižně jako Sobecký gen (proč ale brát autorovi právo si tlustospisem něco vydělat). Text vlastně ani nic moc nového nepřináší. Komu náboženství leží v žaludku, toho něco podobného nejspíš napadlo už dávno – a to je asi hlavní výtka. Dawkins přinese x příkladů a argumentů, které se někomu líbí a někomu ne, to je ale vše.
Takhle alespoň vypadá (subjektivní) pohled z „ateistických“ Čech, kde podobné názory nikoho moc nešokují. Jinde může třeba kniha vzbudit lecjaké emoce a prodejnost. Z mého subjektivního pohledu se ale Dawkins trochu minul s poptávkou: možná šokoval náboženské fundamentalisty, ale ostatním po pravdě řečeno nevysvětlil, proč je těch fundamentalistů na světě tolik.
O knize na Wikipedii
http://en.wikipedia.org/wiki/The_God_Delusion
Richard Dawkins: The God Delusion, Bantam Press, 2006
Evoluční psychologie a původ náboženství – text každopádně méně zaujatý než ten Dawkinsův
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/64975E93A7B65402C1257213005248F3
