Jacques Le Goff je coby medievalista relativně známý i u nás. Česky od něj vyšly např. knihy Středověká imaginace, Zrození očistce, Intelektuálové středověku – a rozhovor, který bude představen v tomto článku.
Le Goff se snaží v knize Hledání středověku vysvětlit, co vlastně chápe pod pojmem středověk. Ukázat, co z našeho dnešního pohledu na tuto dobu je spíše klišé a co naopak skutečně platí.
Le Goff především vysvětluje, že ve výzkumu středověku se uplatňují dva základní předsudky:
– ukázat toto období jako totálně temné (pohled např. osvícenství)
– nekritický obdiv, snaha vyzvedávat středověk proti moderně, technické civilizaci apod. (pohled např. romantismsu)
Další Le Goffovy postřehy:
– Pokud hodnotíme středověkou literaturu či jiné umělecké žánry, stojí za to si uvědomit, že ve středověku nebylo cílem "oslovit širokou veřejnost". Prvotním adresátem díla byl Bůh. Na druhé straně zde pak byl konkrétní zadavatel díla, církev, mecenáši… Ve vztahu k nim je středověký umělec prostě řemeslník, pracuje na objednávku.
– Samotné vymezení středověku je vlastně až dílem renesance (přičemž slovo středověk navíc pochází ze 17. století a pojem renesance se objevil až ve století 19.). Mělo se jednat o jakýsi mezičas mezi slavnou antikou a její podobně slavnou nápodobou, přicházejícím věkem osvícených filozofů. Gotika byla uměním barbarů (Gótů). Epoše podle jejích kritiků scházel jak rozum, tak i vkus. Středověk měl být vlastně obdobím bloudění. (Ve starší evoluční biologii se někdy podobně vnímaly druhohory, "zbytečné" období dinosaurů.)
Středověk však sám sebe kupodivu vnímal podobně, jako určitý věk mezi zásadnějšími obdobími – zde však šlo spíše o stupeň mezi církevními otci a přítomností Božího syna na zemi a Posledním soudem. někdy to mělo podoby až groteskní – tak třeba někteří středověcí intelektuálové chápali současné lidi jako "opotřebované" a mysleli si, že v antice žil de facto jiný živočišný druh, lidé mnohem vyšší, dožívající se mnohem vyššího věku atd. I ve středověku, alespoň např. v Itálii, nestále vznikala hnutí, která si jako cíl kladla obnovit římskou republiku (nebo co za ni alespoň považovala).
– Le Goff přemýšlí i nad periodizací středověku. Pokud je jeho počátek situován do roku zániku západořímské říše, nemělo by se něco podobného stanovit i pro jeho konec (pád Konstantinopole roku 1453)? Přitom analyzuje skutečnost, že po pádu byzantské říše uprchla řada místních učenců na západ z zde přispěla k dalšímu šíření antické kultury v její řecké formě. Jenže taokový pohled na věc je současně ihned zpochybněn – západ už v téže době měl přístup k řecké kultuře (znalost řečtiny byla běžná), naopak byzantské prostředí bylo v tomto ohledu spíše bigotně křesťanské. A navíc pád Konstantinopole nebyl kupodivu v té době na západě vnímán jako událost nějak převratná. Totéž pak platí i pro reformaci – středověk zažil sám také několik schizmat, kdy třeba paralelně vedle sebe existovali tři papežové, císař a papež proti sobě válčili a navzájem se prohlašovali za kacíře atd.
– Západní středověk má rozdílný vztah k obrazům než východní křesťanství, islám či judaismus. Bůh i člověk mohou být zobrazováni, ale na ikonách není nic hodného uctívání. Obraz je prostě prostředek, nástroj ke spáse člověka, nic více a nic méně. Tento střízlivý přístup se prosadil v karolinské době (zatímco na východě paralelně existovaly neustálé přemety mezi uctíváním a zavrhováním obrazů). Obrazoborecké hnutí zažije západ až s reformací.
– Le Goff patří k zastáncům názoru, že mezi renesancí a středověkem neexistuje žádný zásadní přelom. Alespoň v tom smyslu, že už ve středověku se odehrála celá řada menší renesancí
(viz na Science Worldu
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/0281E8CA1499AF30C1256FAC004C27AB
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/E7C177695113456DC1256E970048C250 ).
– Významným zlomem ve středověku je ve 12. století vznik specializované profese křesťanských bankéřů a obchodníků (do té doby se jednalo především o Židy či Syřany). I přes určitou legitimizaci (uznávalo se, že přispívají k blahobytu celé společnosti) vůči nim ze strany církve převládala nedůvěra: bohatnou i ve spaní, prodávají čas (který patří Bohu) apod. Tytéž ostny bývaly namířeny i proti světské výuce (vědění patří Bohu, a nelze proto prodávat atd.). Dnešní tzv. revoluční a pokroková rétorika namířená třeba proti bankám, investorům a spekulantům je de facto rétorikou středověkou a jazykem církve.
– Ve 13. a 14. století došlo ke vzniku nové vědy, ekonomie. Samotné slovo ekonomie/ika však dlouho označovalo spíše péči o dům a mezilidské vztahy v něm, šlo tedy spíše o jakousi sociologii rodiny.
– Středověk bychom mohli chápat jako dobu radikálně nedůvěřivou k novotám. Myšlenka pokroku byla tomuto období zcela cizí (paradoxně k němu ale přesto neustále docházelo). Všechny nové objevy či myšlenky bývaly formálně vykládány jako obnovení jakési dávné tradice – podobně bude však postupovat i renesance. I přes absenci pokroku však středověk věřil v konec dějin, v jejich nutné vyústění v poslední soud (což mohlo, ale zdaleka nemuselo odpovídat i víře v konec světa k určitému "kulatému" datu). Hegelovo myšlení či marxismus jsou z tohoto hlediska také "středověké". Le Goff nakonec soudí, že pro středověké myšlení je nejcharakterističtější Naděje – navzdory neutěšené vnější situaci neustále trvá snaha kultivovat jak okolní svět, tak i oblast Božského (proto se ve středověku např. objevuje i myšlenka očistce, neboť je to způsob, jak dát naději i hříšníkům).
– Středověk byl ovšem kromě myšlenky naplnění dějin nějakým smyslem prostoupen také vírou ve Štěstěnu. Motiv této jakési bohyně točící svým kolem se táhne středověkým uměním. Ačkoliv byl de facto kacířský (Štěstěna je opakem Boží prozřetelnosti), podle všeho ve středověku nikdy nedošlo k nějaké reflexi tohoto konfliktu. Společnost každé doby obsahuje určité inkoherence, říká v této souvislosti Le Goff.
Zdroj: Jacques Le Goff: Hledání středověku, Vyšehrad, Praha, 2003 a další
