Béowulf, Sir Gawain, velština… To jsou témata, kolem kterých se točí právě vydané eseje J. R. R. Tolkiena. V knize najdete taktéž již česky párkrát publikovaný esej O pohádkách, jiné texty (snad) česky vycházejí poprvé.
Hned v úvodu je třeba říci, že i když slavné jméno táhne a řada lidí si knihu koupí čistě pro úplnost, jedná se o texty vesměs dosti specializované. My ostatní těžko můžeme detailně srovnávat taje staré a moderní angličtiny, když pro nás není rodným jazykem ani jedna. (Půvabné je, že když Tolkien uvádí doslovný překlad ze staré do moderní angličtiny a k tomu poznamenává něco ve stylu „působí to divně, i když rozumět tomu je“ – no, není :-))
A další věc – Tolkienovy názory na pohádky (nejsou původně určeny dětem apod.) jsou třeba vesměs ostatní pohádkology odmítány. Takže těžko říct, proč bychom měli člověku, který se proslavil beletrií, nutně věřit jeho další názory – na Béowulfa nebo vývoj indoevropských jazyků.
Nicméně přes uvedené výhrady to kniha určitě zajímavá je a stojí alespoň za prolistování/letmé přeskakované čtení. Její předností je také to, že ji překladatel (Jan Čermák, který do češtiny monumentálním způsobem převedl samotného Béowulfa, viz http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/CE7509908E7C2733C12570160067EED4) doplnil řadou vlastních poznámek.
Co je tedy konkrétně v knize zajímavého?
V prvním eseji se autor se snaží popsat svět autora Béowulfa a ukázat, jak konkrétně se zde „mísí“ (i když tohle slovo je možná zavádějící) pohanské a křesťanské prvky. Zamýšlí se nad tím, zda jsou v díle patrné stopy Aeneidy. A taktéž se snaží srovnat mýty germánské a antické – zastává tezi, že v antických mýtech není zdaleka tak ostře oddělena strana dobra a zla, bohové od oblud – lidožravý kyklop jako Poseidóvův syn apod. V germánské mytologii byl dualismus silně přítomný zřejmě už před příchodem křesťanství. Podle jeho názoru, s nímž lze také jistě polemizovat, jsou také germánské mýty pro nás živější, zatímco antické se staly „literárním ornamentem“.
V úvahách o překládání Béowulfa Tolkien na jednu stranu zastává názor, že bychom neměli překládat příliš moderně (slova frivolní, asociující banálnost apod.), nicméně se musíme omezit na slova, která vzdělaní lidé-předpokládaní čtenáři znají/používají. Tolkien zde vystupuje proti záměrně archaizujícím manýrám. To, že nějaké slovo používal klasik XY ještě před 100 lety, vůbec neznamená, že ho máme používat nyní. Řeší také otázku, jak se vypořádat s rozdílným bohatstvím synonym, jak převádět do moderních jazyků určité speciální tvary i tehdejší básnické prostředky (aliterace apod.). Tohle se týká převodů mezi starou a novou angličtinou, z hlediska překladů do češtiny je to ovšem poněkud irelevantní, neb je třeba řešit potíže mnohem zásadnější povahy.
V jednom eseji v knize se zabývá také vztahem angličtiny a velštiny; tuto část ocení asi třeba ti, kterým se líbil Mabinogion. Vystupuje zde proti často uváděnému dualismu keltského a germánského světa (první romanticko-magicko-tragický, druhý utilitární). Všímá si podobnosti keltských jazyků Británie s latinou (ovšem i v Galii si Římané a Keltové za Caesara mohli údajně jakž-takž rozumět). Uvažuje i o přediondoevrospkých názvech v Británii, zde je ovšem skeptický. Uvádí, že za předindoevropské máme tendenci prohlásit každé jméno řeky či kopce, u kterého není možné doložit takovou indoevropskou etymologii, aby ji někde publikovali. Taktéž zastává jakousi „jazykovou selekci“; to, že nějaký jazyk převládne, není náhoda, ale výsledek faktu, že je opravdu pro život ve světě vhodnější. Proto jsme možná geneticky spjati s přediondoevrospkých obyvatelstvem, jazykově však nikoliv. Naopak to, že angličtina tak dlouho nedokázala vytlačit velštinu, by pak šlo vysvětlit tím, že šlo o jazyky rámcově si podobné. Tady je jasné, že se dostáváme na tenký led a že k Tolkienovu pojetí lze mít řadu výhrad.
J. R. R. T. bývá také uváděn v souvislosti s anglickou básní ze 14. století, Sir Gawain a Zelený rytíř. V knize je i esej na toto téma, bohužel poněkud zatížený Tolkienovou moralizátorskou posedlostí (takže detailně rozebírá, jaký je rozdíl mezi porušením etikety – text je z doby rytířské kultury – a „skutečným“ hříchem atd.). Jeden z esejů se také věnuje jazykům umělým, což u Tolkiena může taktéž těžko překvapit…
J. R. R. Tolkien: Netvoři a kritikové, Argo, Praha 2006
http://www.argo.cz/detail.asp?id=126415
