Kniha Perský oheň na jednu stranu opakuje dost známou historii řecko-perských válek. Činí tak ovšem formou, na kterou nejme úplně zvyklí; navíc, jak už svědčí název, je příběh vyprávěn spíše z perského pohledu.
Autorem knihy je Tom Holland, od něhož již v češtině vyšel Rubikon (pojednávající o konci římské republiky, o knize viz zde – http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/8B23030C8052C91CC12570E2004F3594). Už tato kniha byla extrémně čtivá a zábavná, text se pohyboval na pomezí beletrie. Na druhé straně je problémem, že ve vyprávění pak volně splývá „historická pravda“ s autorovou fabulací (jinak řečeno: nevíme, co je všeobecně přijímané, co jsou autorovy domněnky, co mu prostě jen přišlo zábavné apod.). V Perském ohni jde Holland možná ještě dále, to ale rozhodně neznamená, že by text postrádal na zajímavosti.
Faktem je, že místy se autor skutečně vyžívá v jistých pikantnostech. Tak třeba popisuje, jak to chodilo ve Spartě. Chlapci i dívky byli de facto povinni sexuálně vyhovovat starším spoluobčanům (Sparta byla značně gerontokratická). No a současně se ovšem s dívkami praktikovaly takové druhy sexu, aby mohly do manželství vstupovat ještě jako panny. Následuje poznámka o problematice veřejných toalet ve Spartě.
Holland se taktéž snaží hrát poněkud na aktuální trendy, globalizaci a mezinárodní terorismus. Takže řecko-perské války pak má tendenci popisovat dnešním slovníkem, což je lehce podbízivé, i když na některých jeho vývodech může leccos být. Holland přirovnává perskou říši ke globálnímu impériu, naopak Athény a Sparta jsou z pohledu perského krále jakýmisi podivnými teroristy a anarchisty, kteří brání nastolení spravedlivého řádu pod patronátem Ahura Mazdy a celosvětovému míru v osvícené despocii. K tomu uvádí takové příklady, jako třeba fakt, že v Athénách i ve Spartě byli perští poslové žádající o vodu a půdu (symbol poddanství) zabiti, což bylo samozřejmě už tehdy činem v rozporu s „mezinárodním právem“. Autor také chápe perskou říši jako de facto náboženský stát; zajímavé je v tomto ohledu její srovnání s říší asyrskou či novobabylonskou.
Peršané byli sice nábožensky tolerantní, nicméně od Dareia se údajně vládci říše cítili prosazovat ve světě jakýsi „boží řád“, značně odlišný třeba od brutality Asyřanů – ovšem ani té rozhodně neváhali použít, když se jim to hodilo. Kdo se perské říši vzpíral, nebyl jen nepřítelem, ale přímo služebníkem Lži či Tmy. Perští králové se podle Hollanda podobně (a téměř jistě chybně) jako Fukuyma domnívali, že s jejich impériem přišel konec dějin. Otázkou zůstává, zda podobné srovnání je chytré nebo spíše módně podbízivé nebo od každého trochu.
Otázkou také je, nakolik lze řecko-perské války chápat jako nějaké pokračování války trojské (z pohledu Řeků), respektive doklad nějakého trvalého konfliktu mezi Západem a Východem. Těžko říct – Trójané mluvili na rozdíl od Peršanů třeba stejných jazykem jako jejich přemožitelé.
V knize lze najít velké množství zajímavých informací. Tak třeba je zde popsána sít silnic v perské říši, které umožňovaly přenos zprávy z maloasijských Sard do perské metropole, kterou se staly původně elamské Súsy, za pouhých několik dnů. Tato komunikační infrastruktura (zahrnující stanice s potravinami, čerstvými koňmi apod.) nebyla ovšem vůbec pro volné použití – vstoupit na silnici bez propustky znamenalo trest smrti. Aneb kdo ovládá komunikace…
Pozoruhodné také je, že v době řecko-perských válek už existoval jakýsi signalizační ohňový systém, který umožnil dopravit informaci z Athén na maloasijské pobřeží za pouhých několik hodin (poznámka: osobně si po pravdě řečeno úplně neumím představit, jak tohle mohlo fungovat). No a pak je zde uvedena i další perlička – athénští vyslanci se po roce 510 př. n. l. už dokonce jednou perskému satrapovi v Sardách poddali a půdu a vodu mu odevzdali (neb tehdy měli zájem o perskou podporu proti Spartě, která zase podporovala právě z Athén vyhnané Peisistratovce).
Řadu událostí z perských dějin interpretuje autor jinak, než jak jsme povětšinou zvyklí. Tak třeba tvrdí, že Peršané se k poraženým vládcům zpravidla chovali velkoryse (pokud šlo o podmaněné státy, nikoliv o povstalce) a Kyros ušetřil lýdského krále Kroisa. To je sice pravda, příběh se ovšem obvykle podává tak, že Kroisos měl být upálen a až na základě dalších peripetií si zachránil život.
Holland také podrobně popisuje okolnosti nástupu Dareia na trůn. Předně se zastává Kambysa (nebyl to podle něj žádný blázen, který řádil v dobytém Egyptě – viz historka se zabitým posvátným býkem, která je ovšem podle Hollanda pouhou pomluvou). No a taktéž vyprávění o „Lžibardiovi“ podává jinak. Podle Hollanda byl na perském trůně skutečný Kambysův bratr. Všechny ty historky o spiknutí mágů, Lžibardijovi se začarovanou podobou a uřezaných uších si Dareios a jeho spoluspiklenci vymysleli, aby nějak legitimizovali svůj převrat. Tady by právě stálo za to připojit nějaký dodatek, kde by se zkusilo rozlišit, co je všeobecně přijímáno a co zrovna nějak přijde Hollandovi nebo se mu zdá být zábavné.
Nakonec je možná trochu škoda, že se Holland zaměřil především na řecko-perské války (podtitul knihy je „Boj a západ“) a raději nezůstal u Médů a Peršanů. O nich toho česky vyšlo velmi málo, o Médech skoro nic (snad jen už dosti stará kniha Sláva a pád starého Íránu). O bitvě o Salamíny už naopak každý, kdo se o starověk alespoň trochu zajímá, četl mnohokrát.
Tom Holland: Perský oheň, Dokořán, Praha 2007
http://www.dokoran.cz/index.php?Persky_ohen&p=book.php&id=295
