Starořecký myslitel Gorgiás žije v obecném povědomí jako jakýsi zakladatel totálního skepticismu až nihilismu. Vždyť jak jinak bychom si měli vykládat jeho tři slavné výroky, totiž že nic není, i kdyby nakrásně něco bylo, je to stejně nepoznatelné, no a i kdyby to snad náhodou bylo poznatelné, je to alespoň nesdělitelné komukoliv druhému?
Samozřejmě se přímo vnucuje otázka, proč (pro koho?) za těchto podmínek Gorgiás vůbec napsal nějaké spisy, formuloval nějaké důkazy a jak to, že se dokonce stal jedním ze zakladatelů rétoriky jako určitého specifického umění – skutečně, například Platón, jakkoliv s Gorgiovou filozofií zásadně nesouhlasí, pokládá Gorgiu spíše za rétora než sofistu…
Kryštof Boháček se snaží na uvedené hádanky nalézt odpověď ve své studii "Proč Gorgiás mluví". Čím je pro Gorgiu jazyk/řeč? Logos ve významu značně širším než "slovo" je jakýmsi středobodem, kolem kterého se řecké myšlení točí od Herakleita po Janovo evangelium. Jak ale řeč chápal Gorgiás, slavný učitel rétoriky přesvědčený o tom, že (neexistující) poznání je nesdělitelné?
Výsledek zkoumání je poněkud paradoxní. Přirozenost světa nám uniká, jeho podstata je prchavá a vzpírá se nějakým pevným logickým zákonům – bytí pro Gorgiu není rozhodně totožné s myšlením (polemika s eleaty). Bez ohledu na to, co za těchto okolností vlastně sdělujeme, ale stále zůstává fakt řeči samé, snad jediná věc, kterou Gorgiás nikdy nezpochybnil. O jazyce/řeči můžeme díky tomu psát teoretická pojednání spíše než o fyzikálních objektech, "řeč jest totiž něco mezi nejsoucími věcmi a nejsoucími myšlenkami, něco, co je možno zapsat a později přečíst, co má zároveň tělo a duši," jak alespoň chápe Gorgiovu pozici autor knihy.
Pravou tvář světa, byť nepoznatelnou, lze přesto alespoň na pomíjivý okamžik "zahlédnout", a to nejlépe opět prostřednictvím řeči. Ta sice podle Gorgii vychází z racionální argumentace, ale její podstata je zcela jiná, jde o jakousi "svobodnou magickou sílu". Gorgiás učil své umění řeči zásadně osobně, "řečnické spisy, které zanechal, sloužily jen jako příklad dobré řeči, nikoliv jako návod, jak dojít řečnického úspěchu." K inspiraci je potřebná božská jiskra, kterou rétor buď má/získá, nebo nikoliv, zčásti lze však toto umění odkoukat.
Gorgiova řeč není rozhodně odrazem vnějších (nejsoucích) věcí, nějakou sadou nálepek, které podle dohody přiřazujeme vnějším předmětům, ale svébytným uměním, v němž se zjevují originální nápady a vedou posluchače k inspirovanému vytržení, extázi. Dobrý rétor podle Gorgii zvládne řeč na jakékoliv téma, "neboť její kvalita vůbec nesouvisí se znalostí obsahu." (V čemž ovšem můžeme snadno spatřovat i nakročení směrem, na jehož konci uzraje nejeden trpký plod.) A tak, ač Gorgiás popírá nějaké formalizovatelné poznání, v jeho pojetí řeči paradoxně vystupuje do popředí právě její formální stránka, různé figury či metafory. Již básníci homérské doby své projevy skládaly z obrovského množství jakýchsi "polotovarů", Gorgiovy učebnice slouží podobně jako zdroj slovních spojení a obratů, "univerzální lexikon vhodných stavebních prvků".
Ve svém pozdním rétorském období obcházel tento muž Řecko, provázen slávou a obklopen množstvím žáků. Řada autorů vidí Gorgiu-rétora jako člověka, který se již o filosofické otázky přestal zajímat, rezignoval na ně a pragmaticky se věnuje činnosti, která mu přináší slávu a peníze. Kryštof Boháček se však ve své knize snaží ukázat Gorgiův postoj ve druhé polovině života jako konzistentní a naopak souhlasící s jeho filozofií nebytí.
A je už jen čtenář může posoudit, nakolik mu text zprostředkoval onen záchvěv božské inspirace, kterou se má dobrá řeč vyznačovat. Závěrečná kapitola je, u filozofa popírajícího jakoukoliv stálost nikoliv nepřípadně, nazvána Rozvrat. Jako appendix pak kniha obsahuje i řecko-český text Gorgiova spisu O nebytí neboli o přirozenosti.
Kryštof Boháček: Proč Gorgiás mluví – Úvod do filosofie nebytí
Filosofia, Praha, 2004
Osobní poznámka: Ve sporu Gorgiás-Parmenides je mi výrazně bližší druhý z nich. Gorgiás funguje spíše v tradici empedoklovské "filosofie", která mi vždy přišla spíše jako směs divotvorectví a šamanismu (byť Gorgiás i Empedokla kritizuje, protože zpochyňuje možnost formulovat nauku libovolnou – dnes by tedy asi oponoval stejně genetice jako astrologii). To je samozřejmě komplikovanější otázka, podobně fungoval i pythagoreismus, zde však byl i pozitivní obsah nauky, na který lze dnes navazovat – studium matematiky. U Gorgii toto chybí.
Velmi zajímavá je však Gorgiova řeč Helena, kde tento rétor hájí Helenin útěk z Paridem (včetně argumentace ve stylu, že pokud se nechala Paridem k útěku přemluvit, vlastně tím jen ukázala božskou moc slova/logu. Čemu jinému by měl smrtelník podlehnout, když ne kouzlu řeči?)
Gorgiovo tvrzení, že kvalita řeči vůbec nesouvisí se znalostí obsahu, by šlo vztahovat i k "pohádkám postmoderny", to by však naše úvahy přivedlo už někam úplně jinam.
