Jak klíčová vlastně byla bitva v Teutoburském lese? Vládli Římané před touto katastrofou skutečně nad územím až k Labi? A proč ho už poté nedokázali znovu získat, respektive netrvala jejich vláda ve skutečnosti i nadále?
Kniha Římané v Germánii popisu vývoj na hranicích římské říše od Caesarova tažené do Galie až po Markomanské války (respektive i dále, ale popis pozdějšího období je už podstatně stručnější). Publikaci napsal německý historik, zaměřuje se spíše na oblast za Rýnem než na území bývalého Československa.
Několik střípků z knihy, které snad nějak doplní i informace, které už na Science Worldu byli k těmto otázkám publikovány.
(Např. Římané mezi Rýnem a Labem
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/7FFF3786837B323DC1256E970048C68E
Hledání Teutoburského lesa
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/B3F0F6B7E834E1F5C1256E970048A046)
– V první řadě není jasné, oč Římanům šlo (a i jejich pohnutky se často měnily). Bylo cílem zajistit klid hranice na Rýně, nebo připojit oblasti za ním? Jak měla být oblast ovládnuta? Snad změněna přímo na provincii s římskými městy/centry správy, nebo Římanům dostatečně vyhovovala vazalská království? Kde měl být cíl římské expanze, skutečně byla tažení plánována až k Visle nebo i dál?
– Při taženích Římanů mezi Rýnem a Labem hrály samozřejmě velkou roli ambice jednotlivých vojevůdců. Výsledkem byly podle Tacita i triumfy, které byly pořádány za doprovodu ve skutečnosti podplacených "zajatců". Vládcové v Římě zase z dobrých důvodů nepřáli přílišné slávě svých vojevůdců v pohraničí. Po Drusově smrti se také ukázalo, že riskovat život předních politiků v jakýchsi barbarských lesích za to snad ani nestojí.
– Od Augusta se ideálem římské říše stále častěji stávalo mírové udržení stávajících hranic. Zatímco boje s Parthy slibovaly alespoň nějakou kořist, Germánie prostě nebyla dostatečně motivující (i když je zde protipříklad – pozdější výboje v Británii, Raetii, Noriku…).
– Popisy Drusova tažení, při němž mu údajně jakási germánská věštkyně zabránila překročit Labe, obsahují ve skutečnosti příliš mnoho legendaristických prvků (trochu je to údajně stylizováno k obrazu Alexandrova tažení do Indie a jeho nuceného návratu). Při následujících výpravách bylo přitom Labe i překročeno (Luciem Domitiem Ahenobarbem, jehož vnukem byl pozdější císař Nero). Zřejmě hlavní důvod, proč zde Římané rezignovali na rozsáhlejší ofenzívy, byl neúspěšný pokus římského loďstva v roce 5 n. l. obeplout Dánsko. Římské vedení následkem toho usoudilo, že jednotky za Labem by nebylo reálně možné podporovat po moři. Augustus pak vydal přímo zákaz překračovat Labe.
– Ani před Varovou katastrofou nebyla Germánie klasickou provincií, i když řada kmenů mezi Rýnem a Labem platila daně. Velké římské vojenské základny byly vesměs stejně za Rýnem. V Germánii nebylo ani mnoho cest (používanější byla jen cesta na severu v údolí řeky Lippe, na jihu vycházející z Mohuče). Vojenské tábory za Rýnem byly obvykle dočasné. I když v nich třeba našlo přístřeší až 10 000 vojáků (Oberaden u Dortmundu), Římané je vesměs ještě před Teutoburským lesem vesměs sami opustili, případně zničili. Absence stálých měst-center civilní správy (snad až na Haltern v údolí řeky Lippe) a cest pak ukazuje, že už před Teutoburským lesem se Římané z Germánie de facto periodicky stahovali. Větší výpravy vyrážely vždy z Galie, mj. i kvůli zásobování.
– Bitva v Teutoburském lese byla sice samozřejmě významným vojenským střetnutím (zničení tří legií, smrt velitele, do rukou nepřátel padly vojenské odznaky legií, kterým se připisoval symbolický význam atd.), ale její reálný dopad byl snad nadhodnocen v pozdějších dobách. Pro řadu německých historiků či ideologů se stala jakýsi ústředním bodem starých germánských dějin. Arminius nebyl vnímán jako vzbouřenec (předtím pilně Římanům sloužil), ale jako národní hrdina-Herman. Nicméně už to, že Varus se byl kolem Vesery nucen probojovávat neznámou krajinou a neprostupnými lesy, rozhodně nenaznačuje, že by šlo o klasické povstání v již jednou podmaněné zemi.
– I po bitvě v Teutoburském lese Římané ovšem Rýn překračovali a svým způsobem tuto oblast ovládali, například dosazovali vládce místním germánským kmenům či rozhodovali v jejich sporech. Frísové žijící východně od ústí Rýna dále platili daně – když se však vzbouřili, Řím se již de facto nepokoušel zasáhnout. Germanicova tažení byla Tiberiem odvolána prostě proto, že při nich měly legie i přes úspěchy příliš velké ztráty – že se takové úsilí prostě nevyplatilo.
Namísto přímé vlády ovšem raději znepříjemňovali život místním kmenům, takže oblast na pravém břehu Rýna se téměř vylidnila. Legie ji využívaly jako cvičiště, pásl se zde římský dobytek atd. Římanům takové nárazníkové pásmo vcelku vyhovovalo. Claudius pak svým vojevůdcům přímo zakázal podrobit si již poražené Chauky. Tuto římskou politiku potvrdilo i následné soustředění na stavbu obranného valu. Římané ovšem stále v té či oné míře ovládali i území na touto hradbou – oblasti při horním Dunaji či Dyji.
Reinhard Wolters: Římané v Germánii, Vyšehrad, Praha, 2002