Kapitoly o přírodě Plinia Staršího byly opisovány po celý středověk a toto encyklopedické dílo bývá někdo pokládáno za jeden z vrcholů antické přírodovědy vůbec. Z pohledu současné vědy ovšem ukazuje slepou uličku, do které se antické myšlení dostalo už v 1. století našeho letopočtu, kdy politicky i ekonomicky stál Řím ještě na vrcholu slávy.
Pliniův text je kompilátem z jiných textů bez prakticky jakéhokoliv důrazu na experiment. Když se Plinius zabývá otázkou, zda něco „funguje“, řeší ji způsobem z našeho pohledu zvláštním. Samozřejmě nevěří všemu, mnohé procedury pokládá za šarlatánství, některá popisovaná zvířata má za vymyšlená. Tohle všechno ale posuzuje podle myšlení v analogiích (různé sympatie a antipatie) a jak se mu to hodí „morálně“ – tak různé léčivé směsi nemohou být účinné, protože míchat tolik látek je rozmařilost. Léčiva připravená z lidského těla zase nemohou být účinná, protože jsou „nemorální“.
Vůbec výčet těchto praktik je půvabný: krev gladiátorů prolitých v aréně se pokládala za lék na padoucnici. Užíval se morek z hnátů a mozek dětí. Plinius s rozhořčením tvrdí, že Démokritos pokládal za prospěšné kosti z hlavy zločince, na jiné choroby zase kosti z hlavy hosta (pokud to není Démokritovy pouze přisuzováno, vidíme, jaká přesvědčení zastával jeden z prvních atomistů, vynášený coby jakýsi první materialista). Lékem na bolest dásně má být rozškrábat ji zubem z člověka, který zahynul násilím (opět to metaforické myšlení v „analogiích“). O půlnoci se mělo pít z lebky zavražděného člověka, na záněty měla pomáhat lidská žluč, pilulky z lebky oběšence tu měly být proti vzteklině. I zvířata bývala léčena podobnými prostředky – nemocní vepři dostávali třeba pšenici z místa, kde byl zabit člověk.
Plinius toto léčení odsuzuje, ale v podstatě neanalyzuje jeho účinnost: „Kdokoliv jsi, slušně zemři, což je lepší, než abys žil nehodný a nemravný“. (Z jiného úhlu pohledu by se ale dalo říct, že pokud by podobné prostředky fungovaly, nebylo by na řadě z nich nutně nic nemravného.) V podstatě tedy těmto metodám věří, stejně jako léčivé moci kouzel a zaříkání. Opět: to neznamená, že věří všemu, třeba k moci amuletů je skeptický, nikdy se ale neodvolává na nějaký experiment (leda na to, co je tradováno, například od Homéra či jiných dávných autorit) ani se nepokouší o žádné doklady prostřednictvím kvantitativních údajů. Možná tuší existenci mikroorganismů a čtenář má pocit, jakoby zde zakopával o myšlenky, ze kterých by mohlo něco vzniknout, Plinius však tímto směrem nejde, snaží se za každou cenu popsat vyčet celého světa.
Kniha jakoby předznamenává pozdější „scholastiku“. Pokud bychom měli soudit podle Plinia, pak se antická věda dostala do slepé uličky dávno před krizí římské říše a nástupem křesťanství… Samozřejmě nemá smysl kritizovat Plinia očima dnešní doby a z pozice „my teď víme, jak to je“. Spíše jde o to, že na tento typ myšlení bylo prostě obtížné nějak navázat a dále ho rozvíjet, leda napsat další encyklopedii či komentář k Pliniovi. Z tohoto pohledu není v Pliniovi v tomto směru antické tradice jako takové moderního – překvapivě – skoro nic. Což je ale také docela zajímavé zjištění.
Zdroj: Plinius Starší: Kapitoly o přírodě, Svoboda, Praha 1973, překlad František Němeček
