Nedávno vyšla kniha “Duše vědy”, v níž autoři N. R. Pearcyová a Ch. B. Thaxton rozvíjejí myšlenku křesťanského základu “západní” vědy. Proč se v 19. a ve 20. století, vytrácí z vědeckého prostoru do té doby převládající křesťanský světový názor, který nacházíme u celé řady velkých vědců staletí dřívějších, jako byli například Kepler, Descartes, Newton, Leibnitz? Odpovídá PhDr. Antonín Kostlán, CSc., dnes Výzkumné centrum pro dějiny vědy, donedávna ředitel Archivu AV ČR.
Abych se mohl pokusit o odpověď na tuto otázku, musím se ještě jednou vrátit do hluboké minulosti, a to až k období středověku a renesance. Tehdejší způsob myšlení byl značně odlišný od dnešního, protože příliš nedbal na kauzalitu jevů, ale byl založen – jak hezky ukázal francouzský filosof Michel Foucault – na hledání analogií. Tyto analogie většinou odkazovaly k různým “vyšším” světům a měly někdy ráz z dnešního úhlu pohledu vyloženě nepřijatelný, jako např. u paralely mezi kosmem obklopujícím svět a vnitřním kosmem uvnitř člověka, z níž byly vyvozovány ve středověké a renesanční medicíně dalekosáhlé závěry o vlivu planet na konkrétní lidské orgány.
Na okraj připomenu, že tento způsob myšlení z evropské civilizace nikdy nevymizel a je i dnes přítomen zejména v lidovém způsobu uvažování (vzpomeňme jen na všeobecnou oblibu horoskopů). Je však i podstatnou součástí toho, co dnes označujeme jako “intuice”, a tak svým způsobem často obohacuje i dnešní vědecké poznání.
To, co dávalo analogovému způsobu myšlení vnitřní jednotu, byla představa harmonického souznění nižších i vyšších sfér, a aby celý tento systém mohl držet pohromadě, musel být nutně zaštítěn vírou v Boha. V 17. století však nadvláda tohoto způsobu myšlení skončila. Přispěla k tomu řada existenciálních otřesů, které byly příznačné pro toto století krizí a revolucí. Ty nutily učence i prosté smrtelníky nově zvažovat, jaké je jejich místo ve světě. Silně se posilovala víra v lidský rozum a řada tehdejších myslitelů se začala zamýšlet, jaký je vlastně vztah mezi rozumem a vírou. Jedním z nich byl i René Descartes. Jako mnozí jiní v jeho době vyšel z důsledného odmítání všeho, v co se dosud věřilo a co jej obklopovalo. Ve své důsledné negaci světa nakonec došel k závěru, že téměř jedinou jistotou, kterou má, je fakt, že existuje on sám, protože nelze popřít, že si jeho rozum klade všechny tyto znepokojující otázky; to bylo ono slavné “Cogito ergo sum”.
Prostřednictvím téhož nástroje, tedy svého rozumu, pak začal budovat svou představu světa na nové bázi, stavěné na matematickém vyjádření vztahů mezi jevy a na principech mechaniky. To spolu s průkopníky vědeckého experimentu položilo základy exaktně chápané vědě, jež pak v 19. století nabídla společnosti svůj vlastní výklad světa, konkurující křesťanskému světovému názoru. Věda sama se tehdy oprostila od omezení diktovaných křesťanskou věroukou, což jí do značné míry prospělo. Vedlo to mimo jiné k tomu, že do ní mohli začít vstupovat a v jejím rámci badatelsky tvořit i židovští badatelé, jejichž občanská emancipace v Evropě probíhala rovněž v 19. století, a později i osoby ateistického ražení a badatelé z jiných kulturních okruhů.
V tomto smyslu tedy věda přispívala k sekularizaci evropské společnosti. Je však třeba připomenout, že Descartes sám nikdy nepopřel Boha, který byl vedle jeho vlastního “ego” druhou jistotou, na níž stavěl svůj systém, a že řada vynikajících vědců dokázala organicky skloubit svou vědeckou činnost se svým náboženským přesvědčením. Věda totiž není sama ze své podstaty protináboženská, jen se nechce smířit s dogmaty, o nichž se nesmí diskutovat, a staví se proti každému, kdo jí je předkládá.
Ptala se Sylva Daníčková, ve spolupráci s Akademickým bulletinem (11/2001)
(http://www.kav.cas.cz/press/stranky/archiv/ab/abposl/abposl/abposl.htm)
