Že existuje, vyplývá pouze z jejích důsledků na chování. Působí v podzemí a je takřka nezničitelná. Implicitní paměť zůstává neporušená dokonce i u nejzávažnějších forem amnézie.
První indikace, že musí existovat něco takového jako implicitní paměť, se objevily u pacientů s anterográdní amnézií. Byl-li pacientům zadán úkol cvičit se ve čtení textů v zrcadlovém písmu, naučili se to stejně rychle jako lidé bez poruchy paměti.
Podivuhodné bylo, že pacienti texty a cvičení samotná zapomínali – a každé ráno se znovu zdvořile výzkumníkům představovali –, ale ve čtení v zrcadlovém písmu postupovali stejně rychle jako zdravé pokusné osoby. Zapamatovali si naučené, nikoliv učení. Zpočátku se myslelo, že implicitní paměť zůstává omezena na jednoduché motorické nebo perceptuální dovednosti, ale Daniel Schacter a jeho kolegové zkoumali i „vyšší“ psychické funkce, jako je chápání vět.
Výsledky hovořily všechny stejně proti intuici. V jedné ze zkoušek se lidem se závažnou poruchou paměti předkládaly věty, z nichž nebylo bez výkladu možno vysoudit žádný význam, jako například: „Stoh sena byl důležitý, protože plátno se roztrhlo.“ Teprve po připojení slova „padák“ můžeme domyslet význam: padák se roztrhl, ale naštěstí spadl parašutista do stohu. Stejně tak větu „Noty byly falešné, protože švy praskly“ pochopíme teprve po napovědění slova „dudy“. Pacienti s poruchou paměti vyslechli řadu takovýchto vět společně s řešením. Když jim byly o pár dní později předloženy tytéž věty, aniž slyšeli nápovědu, připadali jim věty zcela divné: „Nikdy předtím jsem to neviděl.“ Vzhledem k jejich poruše bychom to také očekávali. Přesto jim však význam nečinil žádné potíže. Když byli dotázáni, jak je možné, že tyto kryptické věty beze všeho dalšího pochopili, reagovali překvapeně: význam je přece zcela logický a jasný? Ukázalo se, že pod vrstvou, z níž se za několik minut zase všechno vymazalo, je zaznamenáno něco, co již nebylo vědomí schopno vyvolat, ale co mělo vliv na zpracování jazyka.
Théodule Ribot publikoval v roce 1880 článek o biologických základech paměti. V každodenním použití řeči, vysvětloval, „má paměť tři prvky: ukládání zkušenosti: její reprodukci a situování zkušenosti v minulosti. První dvě složky jsou nepostradatelné – zmizí-li, ať už je příčina jakákoliv, je paměť zničená. Avšak zmizí-li poslední složka, pro sebe samu přestane paměť existovat, ale sama existovat nepřestane.“ Tato věta popisuje velmi přesně, co zůstává a co mizí. Dokonce, i když se paměť zdá být oku vědomí zcela vyřazena z funkce, přece jen ještě něco zaznamenává, zápisy v temnu.
Je svůdné tyto záznamy začlenit do prostorové teorie dokonalé paměti. Není naše paměť schopna zaznamenat všechno, co vidíme, zažíváme, myslíme, sníme nebo fantazírujeme? V roce 1980 publikovali Elizabeth a Geoffrey Loftus výsledky ankety mezi psychology, která dokládala, že drtivá většina z nich (84 procent) věří, že náš mozek obsahuje úplný rejstřík všech našich zážitků. Není možné popřít, že paměť dokáže některé formy informace udržovat tak dlouho, že není možno stanovit žádný limit. Bahrickovy experimenty s cizími jazyky, které pokusné osoby již od mládí nepoužívaly, ukazují, že značná část slovní zásoby zůstala padesát let zachována v paměti neporušená.
Bahrick nazval tuto formu uložení „permastore“. Důkaz, že autobiografické vzpomínky z paměti nemizejí, nalezl ve svém deníkovém experimentu i Wagenaar: nakonec si dokázal vzpomenout na všechny události. Přičemž musíme poznamenat, že se jednalo o události, které Wagenaar kvůli experimentu zaznamenal písemně a které již jen díky tomu mohly být uloženy lépe než jiné. Wagenaar vidí příčinu zapomínání v neschopnosti dostat se znovu k uložené zkušenosti, která zde možná ještě je, neexistují dokonce žádné důkazy opaku, ale naše schopnost vzpomínat se k ní již nemůže dostat. Možná že máme dokonalou paměť, aniž si to sami uvědomujeme. Byla by to paměť, která disponuje již jen prvním z Ribotových tří prvků. Ostatně z biologického hlediska je hypotéza, že paměť uchovává veškerou zkušenost, nepravděpodobná. Vzpomínky leží uloženy v mozkové tkáni, která prodělává nejrůznější organické změny: růst, látkovou výměnu, poškození, degeneraci, umírání. To, že některé stopy zkušeností zůstávají nedotčené po celý lidský život, je zjevné, že by však přežily všechny stopy, je pochybné.
Člověk, kterého postihne závažná porucha paměti, ztrácí velkou část svého duševního kapitálu, okamžitě nebo za určitý čas. Neurologické poškození, nedostatek kyslíku, infekce nebo některá z chorob, s nimiž spojili svá jména Alois Alzheimer nebo Sergej Korsakov, ať už je příčina jakákoliv, mají katastrofální důsledky: mnohé z toho, co takto postižený předtím získal a naučil se,
co si osvojil úsilím a soustředěním, zmizí. Pacient s anterográdní amnézií ztrácí schopnost ukládat nové zkušenosti tak, aby je mohl znovu reprodukovat. Jeho budoucnost je již za jeho života škrtnutá. U pacienta s retrográdní amnézií se minulost vymazala a stala se nedostupnou. Zmizela osobnost, jíž kdysi byl, s dovednostmi, různými druhy nadání a charakterovými rysy, s vnitřním životem, který byl sycen tím, co tento člověk prožil. V obou případech ztratí pacient značnou část svého duševního salda a chybí mu prostředky, aby je doplnil.
Z amnézie, která se ještě tak nejvíce podobá loupežnému přepadení paměti, je někdy určitý návrat možný. Elektrošoky nebo velice silný náraz na lebku mohou způsobit retrográdní amnézii. Když se osoba probudí z bezvědomí, je část minulosti pryč. Jedna hranice je relativně zjevná: moment nabytí vědomí. Druhá hranice je neostrá, se vzdáleností v čase, která se liší podle závažnosti poškození. Restituce paměti má stálý směr, který jako první formuloval a na základě případových studií blíže prozkoumal již uvedený Ribot. Nejstarší vzpomínky, napsal v Les maladies de la mémoire (Nemoci paměti), se vracejí nejdříve, ztráta paměti se od dřívějška do pozdějšku smršťuje.
Při ztrátě paměti v důsledku toho, co Ribot nazval „senilní demencí“, zmizí nejprve nejmladší vzpomínky a jako poslední přijdou na řadu nejstarší. Ribot varoval, že o příčině právě tohoto průběhu si nesmíme dělat příliš jednoduchou představu. „Bylo by dětinské předpokládat, že se vzpomínky v mozku usazují ve vrstvách podle stáří jako zemské vrstvy a že choroba, sestupujíc z povrchu do nižších vrstev, jedná jako výzkumník, který odebírá z mozku zvířete vrstvu po vrstvě.“ Sám hledal vysvětlení toho, co je mezitím známo jako „Ribotův zákon“, v silnějších asociativních vazbách mezi staršími vzpomínkami, které se opakují často, a tak jsou pevněji spjaty s jinými vzpomínkami. Síla asociací je dosud významnou hypotézou pro relativní nezranitelnost
starších vzpomínek i v současných teoriích o průběhu amnézie. Často se také objevovala hypotéza, že staré vzpomínky jsou uloženy v méně zranitelných částech mozku. To, že se nevracejí žádné vzpomínky na okamžiky těsně před zraněním, by ukazovalo na to, že trauma naruší chemické procesy podílející se na konsolidaci paměťových stop.
U paměťových poruch, které nejsou důsledkem takovéhoto „náhlého přepadení“, ale spíše se podobají kradmému vplížení, pozůstává někdy něco, co dostačuje pro zdánlivě normální život. V kapitole o důsledcích mozkových chorob pro paměť popisuje Schacter své zážitky při partii golfu s Frederickem, mužem asi padesátiletým s počínající Alzheimerovou chorobou. Frederick hraje již třicet let. Při dvou kolech, která hrají, zapůsobí na Schackera mocně to, že se všechno daří: kvalita Frederickových úderů je v souladu s handicapem, volí správné hole, používá bez potíží golfové výrazy a namluví toho spoustu o „birdies“.
Ani jeho golfová etiketa není nikterak narušena: když jeho vlastní míč leží mezi jamkou a míčkem Schacterovým, zvedne ho, označí místo mincí a zdvořile počká, až si Schacter odehraje svou jamku. Najít míček po úderu nečiní Frederickovi žádný problém: odpálí a jde za míčem. V polovině prvního kola se Schacter rozhodne k experimentu: je koneckonců psycholog.
Navrhne, aby pořadí odpalování otočili: nejprve bude hrát Frederick, pak on sám. Okamžitě vzniknou problémy. Čas, kdy Frederick musí čekat, až také Schacter odpálí, je o chvilku delší, než aby si byl schopen zapamatovat, kam se jeho míček dostal. Když po odpálení vyrazí, musí mu Schacter pomoci míček hledat. Po skončení, v klubovně, jsou všechny vzpomínky vymazány a Frederick zachovává zdání banalitami jako „moje jamky nebyly dneska nic moc“. O týden později, když se pro něj Schacter staví a vydá se s ním na druhou partii, varuje ho Frederick, že od toho Schacter nemůže mnoho čekat: na golfovém hřišti už nestál měsíce.
Tento text je úryvkem z knihy
Douwe Draaisma: Proč život ubíhá rychleji, když stárneme
Academia, Praha 2009
