Kdo jsou vlastně Francouzi? Kdo čte Asterixe, ví, že jde o Kelty, o Francii se také přece mluví jako o zemi "Galského kohouta". Pokud ale necháte volný prostor asociacím, pak vás asi vzápětí napadne, že tito Keltové mluví románským jazykem. A navíc, že jméno Frankové je označením pro germánský kmen. Kdo se v tom má vyznat? Orientaci prospěje následující kniha…
Informace, že evropské národy jsou různě promíchané, není samozřejmě žádnou novinkou. To, zda je někdo spíše Kelt, Germán, Říman nebo Slovan, můžete také určovat řadou způsobů – podle jazyka, nějakým genetických testem, podle země, kde dotyčný žije… nebo lze nechat všemu volné subjektivní pole a prostě říct, že každý je tím, čím se cítí (zajímavým aspektem věci by mohla být i etnická hudba, "keltské" dudy na naší Šumavě apod. :-)). To však neznamená, že by evropské země neměly objektivní dějiny.
V edici Dějiny národů, kterou vydává Nakladatelství Lidové noviny, vyšel i díl věnovaný přímo dějinám Franků. S tímto označením si většina z nás spojí především říši Karla Velikého. Tou se však publikace už nezabývá, kniha de facto končí úpadkem první francké říše po smrti krále Dagoberta I (to je přesně ten pán, který bojoval se svým bývalým podaným, franckým kupcem Sámou u neznámého hradiště Wogastisburku).
Kniha "Frankové" se příliš nezabývá životem germánského kmene Franků za hranicí Limes romanus. Zaměřuje se právě na období, během kterého se z Franků stali Francouzi, respektive z koho že se to vlastně stali Francouzi. Ústředním bodem pro celý popis je tedy zánik římského panství v Galii, Syagriova (poslední římský místodržící v Galii) porážka a převzetí moci Chlodvíkem.
Samotný Chlodvík je v dobových pramenech líčen jako postava velmi pochybných morálních kvalit, a to i přesto, že mu kněží coby hlavní autoři letopisů byli velmi nakloněni. Na druhé straně – těžko uplatňovat naše současná kritéria, Chlodvík byl nejspíš právě takový, jako byla doba děsivého civilizačního úpadku provázející zánik západořímské říše.
Frankové tedy na konci 5. století přebírají do své moci okolí dnešní Paříže. Následují boje mezi Franky jako takovými (dělili se na řadu kmenů, rýnské, sálské atd.) a střety s dalšími germánskými říšemi a kmeny – Frísy, Sasy, Alemany, Durynky, Burgundy, Bavory, Góty – proti Ostrogótům a Langobardům se Frankové vypraví i do Itálie (v první fázi se zde zapletli do sporu mezi říší Ostrogótů a Byzancí), dějištěm střetů s Vizigóty bude kromě jižní Francie i dnešní Španělsko.
Po smrti krále se francká říše opakovaně rozdělí mezi jeho syny a několikrát bude zase sjednocena, až nakonec moc králů jaksi vyvane a shromáždí ji do svých rukou jejich první ministři – majordomové, z nichž nakonec vzejde dynastie Karlovců i s Karlem Velikým. To však již není tématem knihy, protože v tento okamžik jsou germánští Frankové spíše již dnešními Franzouzi.
Dějiny raného středověku se samozřejmě úzce proplétají s šířením křesťanství, a tak kniha také mapuje proces pokřesťanštění germánských kmenů. Nešlo přitom jenom o samotný fakt křesťanství, ale i o jeho konkrétní podobu. Frankové totiž přijali katolickou podobu víry, zatímco většina germánských kmenů byla ariány (Bibli původně přeložil do germánských jazyků, konkrétně do gótštiny, ariánský biskup Wulfila). Na straně franckých králů tedy od té chvíle stála přízeň církve (To však biskupům nebránilo, aby neprotestovali proti daním z církevního majetku či kuli proti některým králům pikle).
Naše kniha popisuje i peripetie náboženského vývoje celé oblasti. Kromě písemných pramenů ve smyslu kronik analyzuje také právní předpisy z doby nejranějšího středověku a samozřejmě také hmotné památky – takže můžete zjistit, jak vypadl francký meč či typický pohřeb. Byť se jedná o text lehce "sucharský", lze jej přesto doporučit.
Zdroj informací: Edward James: Frankové, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997
Mimochodem, ačkoliv tomuto tématu se kniha bezprostředně nevěnuje, přece jen z ní vysvítá dělicí čára, která se již v římské době vytvořila mezi územím severní a jižní Francie. Tuto jizvu se tak docela nepodařilo zacelit ani Frankům. Úplné sjednocení severu s jihem nastalo až ve 13. století v rámci křížovým výprav proti Albigenským.
